34 C 322/2023 — Okresní soud Brno-Venkov

Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka]. V žalobě ve spojení s vyjádřením ze dne [datum] uvedl, že rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [spisová značka], byl nezletilý syn účastníků svěřen do péče matky, poté byl se souhlasem matky a OSPOD svěřen do péče otce. Na základě uvedeného rozsudku žalovaná„ stáhla“ nezletilého zpět k sobě. Od října 2020 si žalobce pravidelně pro syna jezdí každých 14 dnů na víkend a v neděli jej vrací zpět žalované. Žalobce žalovanou několikrát upozorňoval, že má povinnost podílet se polovičním dílem na dopravě zajišťující řádný styk žalobce s nezletilým, což žalovaná ignorovala. Za období od října 2020 do srpna 2023 vyčísluje žalobce požadovanou částku následovně. Žalobce předpokládá amortizační částku na auto v průměrné hodnotě 4,80 Kč / km. V době, kdy žalobce bydlel v [obec], představoval počet ujetých kilometrů za měsíc [číslo], což činilo částku [částka], polovina připadající na žalovanou představuje [částka]. Za období od října 2020 do listopadu 2021 se jedná o částku [částka]. V období od prosince 2021 do srpna 2023, kdy žalobce bydlel v [obec], činí podíl žalované po„ zdražení na sazbu 5,20 Kč/km“ celkem při [číslo] km částku [částka]. Součet uvedených částek představuje [částka]. V odůvodnění nároku žalobce odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 4156/19, sp. zn. I. ÚS 2996/17 a sp. zn. I. ÚS 955/15, ze kterých dovozuje, že vzdálenost bydliště rodičů dítěte nemůže za standardních okolností jít k tíži pouze jednomu z nich a nesmí být důvodem pro porušení práva jednoho z rodičů na styk s dítětem. V takovém případě lze dle názoru žalobce požadovat, aby byly přeneseny proporcionálně a úměrně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče. Žalobce vyzval žalovanou k úhradě částky [částka] dne [datum], výzvu si žalovaná převzala dne [datum]. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že nárok žalobce nepovažuje za důvodný. Žalobce [anonymizováno 5 slov] [role v řízení] [anonymizováno], [anonymizováno 5 slov] [anonymizováno 5 slov] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [částka], [částka] [anonymizováno] [částka]. Návrh žalobce považuje žalovaná za nesmyslný, když žalobce má exekučním příkazem pozastaveno řidičské oprávnění a auto tak ani řídit nemůže. Žalobcem uplatněný nárok však není dán zejména proto, že nezletilé děti byly svěřeny rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne [datum] do péče matky a otec má právo se s nimi stýkat tak, že se převzetí a předání nezletilým dětí realizuje v bydlišti matky. Žalobce se po rozvodu s žalovanou odstěhoval. V žalobcem citovaném rozhodnutí Ústavního soudu je uveden právní názor, že cestovní náklady mohou jít k tíži rodiče, u něhož dítě bydlí, pokud vzdálenost bydlišť způsobil, čímž se pro druhého rodiče stala možnost realizovat styk s dítětem velice nákladnou. V posuzované věci se však ze společného bydliště odstěhoval žalobce a nikoliv žalovaná. Podáním ze dne [datum] žalobce doplnil, že žalovaná ani její zástupkyně nemají právo rozhodovat, v jaké vzdálenosti má žalobce bydlet. Dle názoru žalobce je zcestný argument žalované, že žalobce nemůže řídit auto z důvodu zadržení řidičského oprávnění, jelikož si žalobce musí zařídit dopravu, kterou musí uhradit. Na druhé straně si žalovaná sama pořídila vozidlo na splátky. Procesní strany souhlasily s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu. Z žalobcem předložených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. Dopisem ze dne [datum] vyzval žalobce žalovanou k úhradě částky [částka], představující poloviční podíl na nákladech dopravy, kterou žalobce zajišťuje pravidelný styk s nezletilým synem, když žalovaná od roku 2020 nebyla ani v jednom případě schopna syna k žalobci dovézt a nepodílela se žádnou finanční částkou. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne [datum rozhodnutí], [anonymizováno] [spisová značka], [spisová značka], byl nezletilý [celé jméno žalobce], [datum narození], svěřen do péče matky, žalobci stanoveno výživné a uložena povinnost uhradit nedoplatek na výživném. Styk žalobce s nezletilým byl upraven na každý sudý víkend od pátku do neděle a dále ve stanovených dnech v době prázdnin s tím, že žalobce si nezletilého převezme a po skončení styku předá v místě bydliště matky. Pokud žalovaná navrhovala důkazy exekučními spisy a spisem Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. [anonymizována dvě slova] a [spisová značka], soud shledal tyto důkazní návrhy v prvé řadě neurčité, jelikož z nich není patrné, jaké konkrétní listiny a k jakým tvrzením mají být k důkazu provedeny, a dále rovněž nadbytečnými, neboť ve věci lze rozhodnout již na základě obsahu žaloby a shora uvedeného rozsudku ve věci péče o nezletilého syna. Dle ustanovení § 888 občanského zákoníku dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže; soud může také určit podmínky styku, zejména místo, kde k němu má dojít, jakož i určit osoby, které se smějí, popřípadě nesmějí styku účastnit. Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat. Dle ustanovení § 891 odst. 1 občanského zákoníku rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se spolu dohodnou, jak se rodič, který dítě v péči nemá, bude s dítětem stýkat. Nedohodnou-li se rodiče, nebo vyžaduje-li to zájem na výchově dítěte a poměry v rodině, soud styk rodiče s dítětem upraví. V odůvodněných případech může soud určit místo styku rodiče s dítětem. V prvé řadě je třeba uvést, že již samotný obsah žalobního návrhu a konstrukce vyčíslení žalobcem uplatňovaného nároku vede k závěru, že žalobě nelze vyhovět z následujících důvodů. Žalobce v žalobě uvádí, že se domáhá poloviny částky představující náklady na cestu k realizaci styku s nezletilým. V žalobě však netvrdí vynaložení konkrétních nákladů, jejichž polovinu by po žalované požadoval uhradit, ale svůj nárok opírá pouze o hypotetický výpočet za jím uváděná období, ve kterém vychází z různých jím stanovených průměrů jak částek za jeden kilometr cesty, tak i z průměrných součtů hypoteticky ujetých kilometrů. Žalobní tvrzení tedy nejsou postavena na skutečných nákladech vynaložených v předmětném období žalobcem (žalobce netvrdí, že konkrétní částky musel skutečně vynaložit na konkrétní cesty), ale pouze na hypotetických částkách, jejichž stanovení je v rovině domněnek a odhadů. Již samotná tato skutečnost je důvodem pro zamítnutí žaloby. V tomto směru není na místě poučovací povinnost soudu dle ustanovení § 118a odst. 1 občanského soudního řádu, neboť tvrzení žalobce nejsou nedostatečná, ale nezpůsobilá pro úspěch ve věci samé. Z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ve věci péče o nezletilého navíc jednoznačně vyplývá, že styk žalobce s nezletilým byl upraven tak, že žalobce je povinen nezletilého převzít a po skončení styku předat v místě bydliště matky. Pokud byl tedy takto styk s nezletilým realizován, jedná se pouze o plnění povinnosti, která byla žalobci rozsudkem soudu uložena, náklady plnění této povinnosti tedy nese žalobce a nikoliv žalovaná. Způsob realizace styku je třeba řešit v řízení ve věci péče o nezletilého, nikoliv žalobou o zaplacení. Odkazuje-li žalobce v žalobních tvrzeních na shora označená rozhodnutí Ústavního soudu, činí z nich žalobce neodpovídající a zkreslující závěry, když tato rozhodnutí se zabývají faktickou úpravou styku rodičů s nezletilým dítětem za situace, kdy rodiče bydlí od sebe ve značné vzdálenosti. Dle závěrů judikatury ústavního soudu by v takové situaci mělo být voleno řešení, které zajistí, aby rozložení práv a povinností mezi rodiče bylo rovnoměrné. Uvedená rozhodnutí se tak vztahují k samotné úpravě styku rodiče s nezletilým dítětem, tedy v opatrovnickém řízení, a nelze z nich dovodit závěry o vzniku práva na náhradu výdajů či poloviny výdajů spojených s realizací styku s nezletilým dítětem, jak činí v žalobním návrhu žalobce. Nelze rovněž přehlédnout, že ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 4156/19 se Ústavní soudu zabýval situací, kdy otec nezletilého dítěte musel cestovat v řádu hodin za účelem převzetí nezletilého dítě v situaci, kdy to byla matka nezletilého, která se ze společného bydliště odstěhovala. Stejný závěr platí pro rozhodnutí ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 2996/17 a pod sp. zn. I. ÚS 955/15, která se vztahují ke způsobu rozhodování o styku s nezletilými dětmi a úpravě výživného v opatrovnickém řízení. Podklad pro nároky tvrzené žalobcem z těchto rozhodnutí nevyplývá. S ohledem na uvedené soudu žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle nějž je ve věci neúspěšn