33 C 145/2024-41 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 43 803,01 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že žalovaná a společnost , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) uzavřely 31. 5. 2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr 21 000 Kč a žalovaná se zavázala žalobkyni peněžní prostředky vrátit, a navíc zaplatit úroky a poplatky. Celkovou částku 47 400 Kč se žalovaná zavázala uhradit ve splátkách do 31. 1. 2023, to však neučinila.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, přestože jí žaloba a výzva k vyjádření k žalobě byly doručeny na adresu místa trvalého pobytu dle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Ve věci bylo nařízeno jednání na den 24. 6. 2024. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, soud proto podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v její nepřítomnosti. Skutková zjištění byla učiněna z provedených listinných důkazů.3. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 31. 5. 2021 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal žalované poskytnout úvěr 21 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně úvěr a zaplatit náklady spotřebitelského úvěru 26 400 Kč, které představoval úrok 4 893 Kč, úhrada za poskytnutí úvěru 14 910 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 2 187 Kč a inkasní poplatek 4 410 Kč, to vše v 20 měsíčních splátkách po 2 370 Kč. Úvěr se žalobkyně zavázala poskytnout jako neúčelový a hotovostní s tím, že žalovaná prohlásila, že úvěr od žalobce převzala v místě svého bydliště.4. Ze žádosti o úvěr ze dne 31. 5. 2021 soud zjistil, že žalovaná při uzavírání smlouvy uvedla, že její příjmy představuje invalidní důchod 7 510 Kč měsíčně, příjem dalších členů domácnosti – důchod, sociální dávky 17 504 Kč. Své výdaje žalovaná uvedla ve výši 7 189 Kč měsíčně (z toho 1 500 Kč bydlení, energie, 6 450 Kč doprava, jídlo, osobní náklady, 1 Kč srážky ze mzdy, výživné, 2 788 Kč měsíční splátky stávajících půjček), výdaje domácnosti uvedla ve výši 11 059 Kč (z toho 1 000 Kč bydlení, energie, 3 500 Kč doprava, jídlo, osobní náklady, 1 Kč srážky ze mzdy, výživné, 2 788 Kč měsíční splátky stávajících půjček), příjmy i výdaje měly být doloženy složenkami. Dále žalovaná uvedla, že je svobodná, bydlí u rodičů a nemá vyživovací povinnost.5. Z výplatních dokladů důchodů bylo zjištěno, že v měsících v měsících květnu, červnu, červenci a srpnu 2020 byl žalované vyplacen invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně ve výši 7 196 Kč, v březnu, dubnu a květnu 2021 byl žalované vyplacen invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně ve výši 7 520 Kč a že v měsících březnu, dubnu a květnu 2021 byl , jméno FO, vyplacen invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně.6. Z přehledu plateb žalované soud zjistil, že žalovaná zaplatila na úvěr celkem částku 15 597 Kč, a to první splátku dne 1. 6. 2021 ve výši 2 497Kč, další splátky pak v různé výši – 500 Kč, 2 000 kč, 1 000 Kč, pouze 1x ve výši 2 500 Kč, jinak ne ve výši sjednaných 2 370 Kč, poslední splátku ve výši 1 000 Kč dne 15. 10. 2022.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 a přílohy č. , hodnota, k této smlouvě soud zjistil, že pohledávku za žalovanou, která je předmětem řízení, postoupil právní předchůdce žalobkyně na žalobkyni.8. Z dopisu ze dne 1. 11. 2023 soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky a vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu, dopis podle podacího lístku odeslala dne 2. 11. 2023.9. Na základě výše uvedeného tak lze v dané věci učinit skutkový závěr, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou bylo dne 31. 5. 2021 ujednáno poskytnutí částky 21 000 Kč žalované. Schopnost žalované splácet úvěr právní předchůdce žalobkyně prověřoval na základě informací získaných od žalované. Žalované byla částka vyplacena v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala částku spolu s příslušenstvím v celkové výši 47 400 Kč zaplatit ve 20 splátkách po 2 370 Kč, zaplatila však pouze 15 597 Kč.10. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy.11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Úvěr podle § 2395 o. z. je konsenzuální smlouva. Vzniká tedy již shodou stran na obsahu smlouvy (§ 1725) a zakládá vynutitelnou povinnost k poskytnutí peněžních prostředků. Předmětem úvěru mohou být pouze peníze. Úvěrovaný musí úvěr vrátit v době, kterou si strany sjednaly a k tomu zaplatit též sjednané úroky a případné poplatky. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel smlouvu v postavení podnikatele a žalovaná v postavení spotřebitele, jedná se o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Z uvedeného důvodu podléhá smlouva o úvěru a jí předcházející kontraktační proces zákonu o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru (úvěrující) mimo jiné povinen prověřovat úvěruschopnost spotřebitele (úvěrovaného), jinak je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1). Úvěr lze pak poskytnout pouze za předpokladu, že o schopnosti úvěrovaného splácet poskytnutý úvěr, nemá úvěrující důvodné pochybnosti. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda byla smlouva o spotřebitelském úvěru platně uzavřena, tedy zda právní předchůdce žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalované splácet úvěr.16. Ve věci není sporu o tom, že žalovaná neuplatnila námitku neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti právního předchůdce žalobkyně řádně posoudit její úvěruschopnost v tříleté promlčecí době od uzavření smlouvy o úvěru podle § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném k datu uzavření smlouvy). Judikatura soudů byla dlouhou dobu nejednotná v posuzování, zda výše citované ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru brání soudům zabývat se z úřední povinnosti otázkou, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil dostatečně schopnost spotřebitele úvěr splatit a zda lze v případě negativního zjištění o této skutečnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru (tak jak tomu bylo v režimu zákona č. 145/2010 Sb.). Spor byl tedy o to, zda soud může z úřední povinnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy za situace, kdy platný zákon vychází z koncepce, že dostatečné posuzování úvěruschopnosti (které může vést k závěru o neplatnosti smlouvy) soud zkoumá jen k námitce druhého účastníka smlouvy (úvěrovaného). Tuto otázku lze mít za vyřešenou vydáním rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR, ze kterého mimo jiné vyplývá, že „vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit pl