6 C 190/2021-29 — Okresní soud v Benešově

1. Dne [datum] podala žalobkyně ke zdejšímu soudu žalobu proti žalované o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], [IČO], a žalovaná uzavřely dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] jejíž nedílnou součástí byly i smluvní podmínky. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalované peněžní prostředky ve výši [částka]. Žalovaná se zavázala zaplatit úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši [částka] s úrokovou sazbou ve výši 20,98 % ročně a odměnu za administrativní činnost ve výši [částka] a za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka]. To vše se zavázala uhradit v 43 týdenních splátkách po [částka], přičemž poslední splátka byla stanovena na [datum]. Při uzavření smlouvy si žalovaná dále zvolila doplňkovou službu životního pojištění, za niž se zavázala zaplatit poplatek ve výši [částka]. Žalovaná svůj smluvní závazek nehradila řádně a včas. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalované uhrazena dne [datum]. V souladu se smluvními podmínkami vzniklo dne [datum] právní předchůdkyni žalobkyně právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Žalovaná do data postoupení pohledávky uhradila celkem částku [částka] [právnická osoba], postoupila pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne [datum]. Ke dni postoupení činila pohledávka za žalovanou částku [částka] bez příslušenství. Po postoupení pohledávky nebylo na dlužnou částku již ničeho hrazeno. Žalovaná byla žalobkyní písemně vyzvána předžalobní upomínkou k úhradě dlužné částky, ale na výzvu nijak nereagovala. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši [částka], dlužných úhrad ve výši [částka], kapitalizovaných úroků ve výši [částka], kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši [částka], úroků ve výši 20,98 % ročně z dlužné jistiny ve výši [částka] od [datum] do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny ve výši [částka] od [datum] do zaplacení. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavila, ani z důležitého důvodu nepožádala o odročení jednání, ačkoliv byla soudem řádně v dostatečném předstihu předvolána, a proto soud ve věci jednal a rozhodl v její nepřítomnosti, vycházeje přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Soud provedl důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 o.s.ř., a zjistil následující skutkový stav: Ze smlouvy o půjčce [číslo] vzal za prokázané, že společnost [právnická osoba], [IČO], uzavírala s žalovanou dne [datum] smlouvu o půjčce s žalovanou v částce [částka] s tím, že žalovaná se měla zavázat zaplatit společnosti poplatek v částce [částka], celkem [částka] v 43 týdenních splátkách po [částka] Poslední splátka byla stanovena na [datum]. Při uzavření smlouvy si žalovaná dále zvolila doplňkovou službu životního pojištění, za niž se zavázala zaplatit poplatek ve výši [částka] Součástí smlouvy byly Smluvní podmínky smlouvy o úvěru upravující mimo jiné v případě, že nebude včas splněna povinnost uhradit příslušnou splátku, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku na žalobkyni smlouvou o postoupení ze dne [datum], což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne [datum]. Žalobkyně žalovanou vyzvala předžalobní upomínkou ze dne [datum] k úhradě dlužné částky včetně příslušenství. Tyto skutečnosti má soud za prokázané ze smlouvy o půjčce, smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek včetně podacího lístku a předžalobní výzvy včetně podacího lístku. 4. Při právním posouzení věci soud vycházel z příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.). Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 5. Vzhledem k tomu, že smlouvy o půjčkách byly uzavírány se spotřebitelem, vycházel soud ze zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., účinného v době uzavření smlouvy. Podle § 9 odstavec 1 tohoto zákona je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 1 věty druhé se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem nebo zprostředkovatelem. 6. Podle § 588 o. z soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. Ohledně úvěruschopnosti Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí [spisová značka], (PR [číslo] s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí III. ÚS 4219/18 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk [číslo] důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86;7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 – 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem