3 C 9/2022 — Okresní soud v Berouně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 15. 12. 2021 domáhala zaplacení televizních poplatků ve výši 1 350 Kč. Žalobkyně uvedla, že žalovaná se dne 1. 11. 2020 přihlásila do evidence jako poplatník televizního poplatku. Žalovaná následně porušila svoji povinnost hradit televizní poplatky ve výši 135 Kč měsíčně, a to za období od měsíce prosince roku 2020 do měsíce září 2021 včetně, tedy celkem za 10 měsíců. Žalovaná dlužnou částku nezaplatila, přestože byla o zaplacení opakovaně upomenuta. Žalobkyně požadovala rovněž úrok z prodlení v kapitalizované výši za dobu od prvého dne prodlení s každou jednotlivou platbou televizního poplatku do dne vyhotovení žaloby, tj. do 15. 12. 2021. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaná na výzvu nereagovala, a tak soud věc rozhodl za souhlasu žalobkyně, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů. 4. Ze soudu přeložených listin soud zjistil a má za prokázané následující skutečnosti: 5. Soud měl z potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků ze dne 23. 11. 2021 za prokázané, že se žalovaná přihlásila jako poplatník televizních poplatků v měsíci listopadu 2020, a že ke dni vystavení potvrzení nebyl televizní přijímač odhlášen. 6. Z předžalobní upomínky ze dne 8. 10. 2021, včetně dodejky, vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu ještě před podáním žaloby. 7. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon“) je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. 8. Podle § 6 zákona činí měsíční výše televizního poplatku 135 Kč. 9. Podle § 7 odst. 1 zákona platí poplatník rozhlasový nebo televizní poplatek provozovateli vysílání ze zákona buď přímo, nebo prostřednictvím pověřené osoby. Podle odstavce 2 téhož ustanovení platí, že je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. První platba rozhlasového nebo televizního poplatku je splatná nejpozději do patnáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. 10. Podle § 10 zákona nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. 11. V řízení bylo prokázáno, že se žalovaná jako fyzická osoba v listopadu 2020 přihlásila k placení televizních poplatků ve smyslu § 3 odst. 2 zákona. Protože žalovaná svoji povinnost zaplatit televizní poplatek za období od měsíce prosince 2020 do měsíce září 2021 včetně, tedy celkem za 10 měsíců nesplnila, je povinna zaplatit za každý měsíc 135 Kč, tedy celkem 1 350 Kč. Protože je žalovaná v prodlení se zaplacením televizních poplatků, je povinna zaplatit žalobkyni rovněž úrok z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v zákonné výši, tj. dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne splatnosti každého z poplatků, kdy splatnost je vždy do 15. dne v měsíci podle § 7 odst. 2 zákona. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení vždy jen za dobu do 15. 12. 2021, proto soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení za požadovanou dobu od 16. 4. 2021 do 15. 12. 2021 v kapitalizované výši 71,25 Kč. Z výše uvedených důvodů soud rozhodl, jak ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. 12. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci plný úspěch a přísluší jí náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši. Přestože byla žalobkyně zastoupena v řízení advokátem, nepovažoval soud tyto náklady za účelně vynaložené, když žalobkyně je právnickou osobou vybavenou samostatným právním úsekem, a je tedy personálně i materiálně vybavena k tomu, aby sama uplatňovala nároky z titulu nezaplacených televizních poplatků, aniž by (byť relativně dočasně) odčerpávala zdroje svých příjmů, kterými jsou převážně právě televizní poplatky. Soud v tomto smyslu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24.7.2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, v němž Ústavní soud konstatoval, že„ náhrada nákladů řízení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 484/2000 Sb. (pozn. byla zrušena nálezem Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., nyní je třeba aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) … je přiznávána úspěšnému účastníku řízení; v právě projednávaném případě tedy jde - alespoň z účetního hlediska - o výnos v rozpočtu České televize. Nicméně ani tato skutečnost nemůže konvenovat podstatě a smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., které hovoří o nákladech potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. I kdyby náhrada nákladů řízení přiznaná podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. byla skutečně výnosem rozpočtu České televize (a zde tedy zůstává otevřená otázka stimulů s Českou televizí spolupracující advokátní kanceláře), nelze takovýto postup České televize považovat za konvenující principům spravedlnosti, jež by se právě televize měla snažit při všech svých činnostech (správu a vymáhání televizních poplatků nevyjímaje) naplňovat. Pokud totiž agendu televizních poplatků sama spravuje - což plyne jak z citované výroční zprávy o hospodaření, tak i z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově (srov. č.l. 9 - 11) - a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci zmíněného právního útvaru České televize; nadto lze - podle Ústavního soudu - vést úvahu i v tom směru, že měl-li televizní poplatek podle shora citované výroční zprávy z roku 2011 pokrývat takřka 90 % nákladů rozpočtu na rok 2012, pak je jistě žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama“. 13. Soud proto přiznal žalobkyni náhradu nákladů podle § 151 odst. 3 o.s.ř. jako by advokátem v řízení zastoupena nebyla. Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, a dále paušální náhradu v paušální výši určené podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen„ vyhláška“). Soud přiznal žalobkyni náhradu za 2 úkony podle § 1 odst. 3, písm. a) vyhlášky, tj. za předžalobní výzvu a písemné podání ve věci samé (žaloba) po 100 Kč podle § 2 odst. 1 vyhlášky, neboť se jedná o spor, ve kterém bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, předmětem řízení je peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč Celkem tak soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů ve výši 600 Kč Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř.