219 C 37/2020-72 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobou došlou soudu dne [datum] se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 338 284 Kč s 9 % úrokem z prodlení od 21. 1. 2020 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce za žalovanou postupně zaplatil věřitelům žalované částku ve výši 338 284 Kč. Žalovaná částku ani k výzvě ze dne [datum] žalobci nevrátila. Podáním ze dne [datum] vzal žalobce žalobu částečně zpět do částky 2 417,80 Kč (soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] zastavil v rozsahu částky 2 417,80 Kč). 2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Uvedla, že od ledna 2012 do listopadu 2018 žila s žalobcem v druhovském poměru, kdy spolu sdíleli společnou domácnost. Účastníci mají společného potomka. Ač účastníci nebyli manželé, snažili se hospodařit obdobným způsobem. Žalovaná nedosahovala tak vysokých výdělků jako žalobce, toto se snažila kompenzovat starostí a péči o dítě, domácnost a později také chalupu, vypomáhat s administrativními pracemi v rámci podnikání žalobce, kdy pro naplňování těchto hodnot nezbývalo žalované tolik času na zajištění uspokojivějších výdělků. Účastníci se dohodli na rozdělení hrazení jednotlivých výdajů s tím, že tento klíč považovali za spravedlivý a odpovídající poměrům. Žalovaná dále uvedla, že před zahájením společného soužití měla dluhy u společností [právnická osoba], [právnická osoba] O svých závazcích pravdivě informovala žalobce před zahájením společného soužití. Splátky závazků žalované byly uhrazeny z účtu vedeného na jméno žalobce. Žalovaná tak nesporuje výši částky ani provedení úhrad žalobcem. Když účastníci spolu řešili, že žalobce bude splátky hradit, žalovaná mu výslovně sdělila, že po něm nepožaduje, aby za ni jednotlivé splátky platil, že se jedná o její závazky. Žalobce však trval na tom, že splátky bude hradit za ni jako jeho družku, která se finančně podílí na chodu domácnosti, stará se o společnou domácnost i syna, a ke které měl osobní kladný vztah. Nejednalo se o žádnou půjčku, ale dobrovolné plnění, aniž by bylo sjednáno či požadováno jakékoliv protiplnění ze strany žalované. 3. Žalobce rozporoval tvrzení žalované, podle kterého věděl o závazcích žalované před jejich společným soužitím. Uvedl, že žalovaná si dítě ponechala a nastoupila na mateřskou a rodičovskou dovolenou z prozaického důvodu, a to aby měla větší příjem a dostála svým tehdejším závazkům, jejichž celkovou výši žalobce ze začátku neznal. Žalobce se žalované nikdy nezavázal nebo nesdělil, že za ni uhradí její dluhy, aniž by mu žalovaná následně zaplacenou finanční částku uhradila. Žalobce s žalovanou po narození syna nehospodařili společně, ale veškeré náklady hradil žalobce, přičemž na společné účty chodily pouze peníze žalobce. Vše, co žalovaná kupovala pro domácnost a syna, bylo z finančních prostředků žalobce, které posílal na společný účet. Žalovaná ze svých příjmů hradila pouze své závazky. Zdůraznil, že o dluzích žalované nebyl plně informován, nevěděl, že žalovaná své dluhy nechala dojít do exekuční fáze. Až poté, co věřitelé přistoupili k exekučnímu vymáhání, zjistil žalobce, že má žalovaná dluhy vymáhané věřiteli exekučně. V tomto okamžiku přiznala žalovaná žalobci výši svých dluhů a požádala ho o finanční pomoc. Následně po vzájemné dohodě žalobce za žalovanou dluhy uhradil s tím, že mu žalovaná dlužnou částku v budoucnu vrátí. 4. Z důkazů provedených při jednání dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. 5. Z výpovědi účastníků soud má za prokázáno, že účastníci spolu žili jako druh a družka ve společné domácnosti od roku 2012 společně s jejich nezletilým synem. Z výpovědi žalované poté plyne, že měla v době počátku společného soužití výlučné závazky vůči [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] a dva závazky vůči společnosti [právnická osoba] Celková výše těchto závazků činila částku přibližně 500 000 Kč. Žalobce ve své výpovědi uvedl, že věděl o závazku žalované ve výši 500 000 Kč s tím, že žalovaná měla ještě další závazky, jejichž výši znal orientačně. Z výpovědi účastníků má soud dále za prokázáno, že účastníci žili v druhovském poměru, sdíleli společnou domácnost, společně pečovali o jejich dítě. Společně hradili náklady domácnosti, kdy převážná část nákladů domácnosti byla hrazena z příjmů žalobce. Účastníci příjmy k úhradě nákladů a potřeb domácnosti soustředili na bankovní účet vedený je jméno žalované, ze kterého byly náklady a závazky hrazeny, a to včetně výlučných závazků žalované vůči bankovním ústavům. Z výpovědi žalované má soud dále za prokázáno, že péči o domácnost a syna účastníků zajišťovala převážně žalovaná, a to i v době, kdy rodina bydlela v obci [obec] část [část obce] společně s matkou žalobce, o kterou se žalovaná starala při zdravotní indispozici. Žalobce více času trávil v [obec], kde provozoval podnikání. Žalovaná v roce 2017 nebyla schopna dostát svým závazkům, které byly vymáhány exekučně, a došlo k částečnému obstavení účtu žalované. Žalobce po tomto zjištění hodlal celou situace vyřešit. Žalobce ve výpovědi uvedl, že žalovaná s tím nechtěla nic dělat, nechtěla požádat otce o půjčku. Proto žalobce řekl, že o půjčku otce žalované požádá on a dále, že dluh zaplatí z peněz na jeho účtu. Žalovaná s tím postupem souhlasila a také souhlasila s tím, že až bude mít peníze, tak částky, které zaplatil, vrátí. Žalovaná ve své výpovědi uvedla, že se postupně dostávala do prodlení se splátkami dluhu, o čemž žalobci říkala pouze v situacích, kdy byla dobrá nálada, neboť žalobce byl vzrušivější povahy. O některých splátkách v prodlení proto žalobci neřekla. Poté, co se žalobci situaci s blokací účtu dozvěděl, chtěl věc řešit. Žalovaná mu sdělovala, že si problém vyřeší sama, ale on se rozhodl, že to zařídí sám a dluhy zaplatí i z peněz z půjčky od otce žalované. Žalovaná mu říkala, že peníze vrátit nemůže, protože na to nemá. Tyto rozporné výpovědi účastníků soud hodnotil tak, že považuje za prokázáno, že žalobce rozhodl bez souhlasu žalované o způsobu umoření dluhu žalované, které žalobce uhradil ze svých prostředků a částečně z prostředků zapůjčených od otce žalované. Nebylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda, podle které se žalobce zavázal zaplatit závazky žalované, a žalovaná se zavázala žalobci finanční prostředky použité žalobcem na zaplacení závazků žalované vrátit. Mezi účastníky je nesporné, že žalobce uhradil na závazky žalované celkovou částku 335 866,20 Kč v době od 17. 8. 2017 do 24. 9. 2018 tak, jak je specifikováno v předžalobní výzvě ze dne [datum] (nesporná tvrzení účastníků, předžalobní výzva). V listopadu 2018 účastníci společné soužití ukončili (výpověď žalobce). 6. Po právním zhodnocení prokázaného skutkového stavu věci dospěl soud k následujícím závěrům. 7. Žalobce nesplnil povinnost tvrzení, důkazní břemeno, pokud se týče právního důvodu vzniku závazku žalované ze smlouvy mezi účastníky. Soud považuje skutková tvrzení za ne zcela konkrétní a určitá. Z tvrzení žalobce nevyplývají konkrétní okolnosti ani obsah uzavřené ústní dohody mezi účastníky, přesný obsah práv a závazků stran smlouvy a výše předmětu závazku. Navíc z provedených důkazů výpověďmi účastníků nebylo uzavření takové dohody prokázáno. Z výpovědi obou účastníků je zřejmé, že žalobce měl zájem aktivně problém se závazky v prodlení řešit a tyto závazky uhradit, s čím žalovaná nesouhlasila. Žalovaná nesouhlasila podle výpovědi účastníků ani s tím, že část závazků bude uhrazena ze zápůjčky u otce žalované. Z těchto skutkových zjištění proto vyplývá, že žalobce sám bez projevu vůle žalované rozhodl o způsobu úhrady závazku žalované a následně tak učinil. Těmto závěrům tak odporuje výpověď žalobce o tom, že žalovaná s postupem souhlasila a zavázala se uhrazené peníze žalobci v budoucnu vrátit. V této části soud proto dospěl k závěru o neunesení břemene důkazu žalobcem. 8. Nárok žalobce soud právně posoudil jako nárok z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. K námitce žalované se soud zabýval posouzením toho, zda se neuplatní výluka z práva na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2992 občanského zákoníku, podle kterého byl-li splněn dluh, a to i předčasně, nebylo-li uplatněno právo, ač uplatněno být mohlo, nebo učinila-li jedna osoba něco ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí, nevzniká povinnost obohacení vydat; to platí i v případě, že jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat. Případně zda-li se na věc nevztahuje výluka ve smyslu ust. § 2997 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku, podle kterého právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, které později nenastal nebo odpadl. Soud dospěl k závěru, že je třeba aplikovat ust. § 2992 občanského zákoníku, když na jednání žalobce lze pohlížet jako na jednání na vlastní nebezpečí, kdy žalobce jednal bez souhlasného projevu vůle žalované za trvání společného soužití účastníků v druhovském poměru a za sdílení společné domácnosti,