18 C 208/2021-155 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 15. 8. 2021 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 130.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 6. 12. 2020 do zaplacení s tím, že na základě usnesení policejního orgánu ze dne [datum] bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro podezření ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, kterému se bránila stížností. Následně dne [datum] byla podána na žalobkyni a dalšího spoluobviněného obžaloba se stejnou právní kvalifikací a taktéž stejnou právní kvalifikací byla žalobkyně uznána vinou rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] O odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne [datum], který uznal žalobkyni vinnou znovu z přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku a dovolací soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] rozsudek obou soudů zrušil a věc postoupil [stát. instituce], protože skutek není trestným činem. Usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 19. 8. 2020. Je tak zřejmé, že vůči žalobkyni bylo vedeno nezákonné trestní stíhání a ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále také jen zákona), za které je nutné považovat usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Trestní stíhání žalobkyně trvalo od 1. 6. 2018 do 19. 8. 2020, tedy více jak dva roky. Žalobkyni v souvislosti s nezákonným trestním stíháním vznikla nemajetková újma, a to v souvislosti s tím, že žalobkyně prožívala celé trestní řízení těžce, neboť se od začátku cítila nevinná, a kdy současně do té doby nikdy nebyla trestně stíhána ani přestupkově projednávána, a to včetně přestupků dopravních. Od začátku těžce pociťovala, že ji policie ČR bez jakýchkoliv relevantních důkazů označila za viníka dopravní nehody, a to na základě nepodložené a smyšlené domněnky o skutkovém stavu, který navíc presentovala v regionálních médiích, např. v [anonymizována dvě slova] [číslo] [rok], kde je i vyobrazen automobil žalobkyně a skutek sepsán smyšleně. Žalobkyně nesla těžce celý průběh trestního stíhání, kdy zejména ze strany státního zástupce bylo líčeno její jednání jako velice nezodpovědné a žalobkyně byla stavěna do pozice pachatele trestného činu. V průběhu celého trestního stíhání žalobkyně pociťovala úzkost a obavy, které se promítly i do jejího osobního rodinného života. Žalobkyně uplatnila dne 2. 12. 2020 podáním u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 130.000 Kč. Po uplynutí 6 měsíční lhůty nebylo žalobkyní plněno a nebylo ani vydáno žádné stanovisko. 2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a uplatněný nárok neuznala. Ve vyjádření k žalobě ze dne 1. 11. 2020 uvedla, že z důvodu probíhajícího trestního řízení a následně přestupkového řízení, jí nebylo umožněno nahlédnout do spisu a proto dopisem ze dne 26. 8. 2021 bylo žalobkyni sděleno, že jejímu nároku nelze mimosoudně vyhovět pro absenci spisového materiálu. Také žalovaná resumovala celé trestní stíhání žalobkyně, kdy upozornila na to, že v průběhu celého trestního stíhání nedošlo ke změně právní kvalifikace skutku a i z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sice vyplývá, že popisované jednání trestným činem, ale skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že NS ČR považoval zjištění soudů nižších stupňů za zcela správná a skutkové námitky žalobkyně jako neopodstatněné odmítl, ale věc posoudil právně jinak, když dospěl k závěru, že skutek tak, jak byl odvolacím soudem popsán, neodpovídá právnímu posouzení trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, a to z důvodu, že v něm nelze shledávat porušení důležité povinnosti uložené obviněným podle zákona. Žalovaná poté zjistila, že žalobkyně byla rozhodnutím [stát. instituce], odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], sp. zn. [anonymizována dvě slova] [rok] [spisová značka], uznána vinou z nedbalostního přestupku proti zákonu o silničním provozu podle § 125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu a pro porušení § 20 zákona o silničním provozu byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 25.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 12 měsíců. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně odvolání, na základě kterého došlo k dílčí úpravě skutkové věty, avšak jinak bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. Žalovaná učinila nespornou existenci odpovědnostního titulu spočívajícího v nezákonném rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998. Co se však týče nároku na náhradu nemajetkové újmy, není vznik nemajetkové újmě v tomto případě presumován a je na straně žalující, aby vznik újmy, jakož i její závažnost tvrdila a také prokázala. Pro závěr o vzniku újmy nepostačuje abstraktní právní kvalifikace újmy jako nemajetkové či právní kvalifikace, že došlo k zásahu do některého z ústavně garantovaných práv, neboť tím se jedná o možnou příčinu vzniku újmy, ale nikoliv již o újmu samotnou. V judikatuře NS ČR lze shledat závěr, že vedení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhané osoby, vnáší do jejího života nejistotu a způsobuje pocity frustrace, na druhou stranu však spravedlivé postihování činu nebezpečných pro společnost je jedním z klíčových úkolů právního státu. Byť tedy stát odpovídá osobám, které trestně stíhal a vůči nímž trestní stíhání neskončilo odpovídajícím rozsudkem, nelze uzavřít, že by rovněž takovou osobu v každém případě musel zásadně odškodnit penězi. Odčinění určité míry nejistoty, frustrace a jiných negativ vnesených do jejich života prostřednictvím trestního stíhání, které probíhalo přiměřenou dobu v souladu s právními předpisy, zásadně postačí jiné než peněžní odškodnění. Žalovaná pak má za to, že mezi kritéria, ke kterým má soud dle NS ČR přihlížet, patří povaha trestní věci, přičemž v projednávaném případě byla žalobkyně ohrožována trestní sazbou tretu odnětí svobody až na jeden rok a fakticky žalobkyni nehrozil žádný nepodmíněný trest. V případě žalobkyně se jedná o nedbalostní trestný čin, s nímž není spojeno společenské odsouzení. Délka trestního řízení včetně přípravného a následně ve třech stupních soudní soustavy a s ohledem na nutnost vypracování znaleckých posudků byla přiměřená. Následky způsobené trestním řízení v osobní sféře poškozené osoby s poukazem na medializaci žalovaná považovala za menší, neboť z mediálních výstupů nijak nevyplývá, že by se orgány činné v trestním řízení dopustily jakéhokoliv excesu. Navíc žalobkyni z článku nelze nijak identifikovat, neboť text je ryze obecný, nezmiňuje jméno žádného z aktérů dopravní nehody, ani podle fotografií vozidel, na níž nejsou vidět registrační značky, ani jiné identifikátory nelze ztotožnit s žalobkyní. Žalobkyně neprokázala závažnější negativní následky do jednotlivých složek osobnostních práv, které by měly vést k přiznání peněžité satisfakce. Navíc i v přestupkovém navazujícím řízení byla žalobkyně uznána vinnou ze způsobení dopravní nehody. Žalovaná tak má za to, že nejsou splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, zejména nebyla prokázána závažná majetková újma a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem nemajetkové újmy na straně žalobkyně. Žalovaná v neposlední řadě nesouhlasila s požadavkem na úhradu úroků z prodlení, kdy lze žádat úrok z prodlení nejdříve den následující po doručení konečného stanoviska, případně marným uplynutím 6 měsíční lhůty a pro případ, že by žalovaná byla zavázána k úhradě žalované částky, pak žalovaná požádala o prodloužení lhůty splatnosti na 15 dnů s ohledem na organizační podmínky k zajištění výplaty. 3. Žalobkyně k podání žalované uvedla, že vyjádření žalované zcela úmyslně popírá a ignoruje relevantní judikaturu Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR z pozice těžko pochopitelné pro poškozenou. Základní premisou moderní společnosti je totiž moderní demokratický stát, který v případě škodné události poskytuje právní nápravu vycházející především z materiálního pojetí státu. Škůdce však popírá základní postupy pro náhradu jím způsobené škody a činí tak způsobem dehonestujícím nejen stát, ale především žalobkyni. Žalovaná odhlíží od toho, že Ústavní soud ČR se již mnohokrát vyjadřoval k podstatě náhrady nemateriální újmy za nezákonné trestní stíhání. Žalovaná ani v zákonem stanovené lhůtě neprovedla požadované mimosoudní vyřízení věci jako důležitou součást projednávání nároku a argumenty žalované považuje žalobkyně za oportunistické. Žalobkyně dále upozornila na omyl žalované ve vztahu k závěru o vzniku újmy, který je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu ČR. Dle žalobkyně je totiž příčinou, resp. právní skutečnosti vzniku újmy právě zprošťující rozhodnutí v trestním řízení, tj. v projednávaném případě rozhodnutí Nejvyššího soud