7 C 97/2019-45 — Okresní soud v Břeclavi

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 30. 10. 2018 domáhal zaplacení částky ve výši 5 199 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne 25. 7. 2016 uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 4 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit nejpozději do 19. 8. 2016. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky www.kredito24.cz, kde se žalovaný nejdříve zaregistroval zadáním osobních údajů včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Žalovaný následně odsouhlasil znění rámcové úvěrové smlouvy a uvedl číslo svého bankovního účtu. Žalovaný současně umožnil žalobci přístup ke svému bankovnímu účtu tak, že si z něj žalobce stáhl základní data jako např. výši zůstatku na účtu apod. Po dokončení registrace zaslal žalovaný žalobci žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy ve znění odpovídajícím dokumentu Standardní evropské informace o spotřebitelském úvěru s navrhovanou výší úvěru 4 000 Kč a splatností dne 19. 8. 2016. Žalovaný tento návrh žalobce akceptoval svým úkonem po zadání uživatelského jména a hesla a žalobce mu dne 25. 7. 2016 úvěr poskytl převedením na bankovní účet žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 200 Kč, který byl ponížen o částku 1 Kč, kterou žalovaný žalobci uhradil jako verifikační platbu. Žalovaný ve sjednané lhůtě úvěr žalobci nevrátil. Žalobce proto zaslal žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky. Žalovaný na výzvu nijak nereagoval a dlužnou částku v celkové výši 5 199 Kč nezaplatil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. S ohledem na zjištění učiněná z předložených listinných důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. 4. Z rámcové úvěrové smlouvy ze dne 24. 7. 2016 má soud za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena rámcová úvěrová smlouva, kterou si smluvní strany upravily podmínky pro uzavírání jednotlivých smluv o úvěru. 5. Z jednotlivé smlouvy o úvěru bylo prokázáno, že žalobce uzavřel se žalovaným konkrétní smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 4 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr žalobci splatit nejpozději do 25 dnů od jeho poskytnutí. 6. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 25. 7. 2016 a ze sdělení [právnická osoba] ze dne 11. 5. 2020 bylo zjištěno, že žalobce dne 25. 7. 2016 převedl prostřednictvím platební brány [anonymizováno] na účet žalovaného uvedený v jednotlivé smlouvě o úvěru částku ve výši 4 000 Kč. 7. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 27. 4. 2018 ve spojení s podacím lístkem ze dne 27. 4. 2018 bylo prokázáno, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky a upozornil jej na možnost vymáhání dlužné částky soudní cestou. 8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 11. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. Podle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 13. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 14. Po posouzení skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování, z pohledu citovaných zákonných ustanovení, dospěl soud k závěru, že žalobce netvrdil a dostatečně neprokázal, že se před uzavřením Smlouvy dostatečně zabýval schopností žalovaného splácet poskytnutý úvěr. K otázce zkoumání úvěruschopnosti se vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupné na www.nsoud.cz), v němž dospěl k závěru, že„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na nalus.usoud.cz), v němž byla dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit před uzavřením smlouvy schopnost spotřebitele splácet úvěr. Ústavní soud ČR v tomto nálezu dospěl k závěru, že„ poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splácení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ Z právě citovaného nálezu Ústavního soudu ČR vyplývá, že zkoumání úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy je obecným principem, který se vztahuje na všechny smlouvy, jejichž předmětem je poskytnutí peněžní částky a v nichž na straně dlužníka vystupuje spotřebitel jakožto slabší smluvní strana, a to bez ohledu na to, zda se na tyto smlouvy vztahuje zákon o spotřebitelském úvěru či nikoliv. 15. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobce se před uzavřením Smlouvy dostatečně nezabýval schopností žalovaného úvěr splácet, neboť se spokojil pouze s informacemi získanými nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a Centrální evidence exekucí a vůbec se nezabýval zkoumáním příjmové a výdajové stránky žalovaného. Úvěr byl tedy žalovanému poskytnut, aniž by žalobce zkoumal, zda má žalovaný nějaký pravidelný příjem. Takový způsob posouzení úvěruschopnosti je s ohledem na shora citovanou judikaturu nedostatečný. Smyslem institutu posouzení úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž lze důvodně pochybovat o jejich schopnosti úvěr splácet. V uvedené právní úpravě se tedy projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat. Právní jednání, které je v rozporu se zákonem a zjevně narušuje veřejný pořádek, je podle § 588 občanského zákoníku absolutně neplatné, přičemž soud k absolutní neplatnosti přihlíží i bez návrhu. Soud z tohoto důvodu posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou. 16. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je absolutně neplatná, posoudil soud nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce zaslal žalovanému na jeho účet částku ve výši 4 000 Kč, žalovaný na dlužnou částku dosud uhradil pouze částku ve výši 1 Kč jako verifikační platbu, čímž se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, a je proto povinen dosud neuhrazenou částku ve výši 3 999 Kč žalobci vyd