12 C 263/2024-20 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 18 000 Kč s příslušenstvím představující nevypořádané nároky ze smlouvy o úvěru č. , tel. číslo, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, spol. , právnická osoba, a žalovaným dne , datum, .2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Podáním ze dne , datum, vzala žalobkyně žalobu zpět co do části, ve které uplatňovala kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 4 933 Kč a smluvní pokutu ve výši 3 132 Kč. Soud proto řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby v souladu s § 96 o.s.ř. zastavil (výrok I).4. Soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a o.s.ř., neboť žalobkyně s tím souhlasila. Žalovaný nereagoval na řádně doručenou výzvu soudu, zda s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí, ve lhůtě k tomu soudem stanovené, ačkoli součástí výzvy bylo poučení, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí.5. Soud ve věci zjistil tento skutkový stav:6. Dne , datum, uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, spol. , právnická osoba, se žalovaným smlouvu označenou jako smlouva o úvěru č. , tel. číslo, , a to prostřednictvím internetových stránek www.zaplo.cz, tedy prostřednictvím komunikace na dálku, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč bezhotovostním převodem na bankovní účet uvedený žalovaným při sjednávání úvěru. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit včetně sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru stanoveného ve smlouvě tedy celkem 29 833 Kč s příslušenstvím, a to do , datum, . Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas.7. Pohledávka původní věřitelky následně přešla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že žalovaný ničeho nezaplatil tíží žalovaného, neboť žalobkyně nemůže prokazovat negativní skutečnost, že žalovaný něco neučinil. Je na žalovaném, aby soudu případně tvrdil a prokazoval, že zaplatil řádně a včas. Žalovaný však nic takového netvrdí, ani neprokazuje.8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 ukládá povinnost poskytovateli úvěru před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020 ve věci sp. zn. C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel.11. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně postupovala při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet.12. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací, dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informace od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (komentář k ustanovení § 9 – Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář; autor Lukáš Vacek, Wolters Kluwer: Praha 2015). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 30/2015-39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Nejvyšší soud a Ústavní soud v níže uvedených rozhodnutích – rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a 33 Cdo 201/2018, popř. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/2018).13. Žalobkyně pouze tvrdí, že původní poskytovatelka úvěru žalovaného lustrovala ve veřejně dostupných databázích (ISIR, BRKI a NRKI) a na základě uvedených skutečností nenabyla důvodné pochyby ohledně platební schopnosti žalovaného. Zároveň ale uvedla, že k tomuto nenavrhuje žádné další důkazy. Konkrétní způsob ověření úvěruschopnosti pak nedoložila ani přes výzvu soudu ze dne , datum, , na níž sdělila, že důkazy o prověření úvěruschopnosti nedisponuje a žalobu v předmětném rozsahu tak z tohoto důvodu vzala zpět. Ze strany žalobkyně proto zůstalo jen v rovině tvrzení, přičemž již tato samotná tvrzení jsou nedostatečná.14. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Z tohoto důvodu soudu nezbývá, než smlouvu o úvěru posoudit jakožto neplatnou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Na straně žalovaného tak došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které představují peněžní prostředky poskytnuté právní předchůdkyní žalobkyně, aniž by zde byl platný závazek (smlouva). Předmět bezdůvodného obohacení, tj. poskytnuté peněžní prostředky, je žalovaný povinen žalobkyni vydat, tj. zaplatit. Pohledávka ze shora specifikované smlouvy za žalovaným byla žalobkyni postoupena, z čehož je nutné dovodit i aktivní legitimaci žalobkyně ohledně požadavku na vrácení poskytnutých prostředků. Žalovanému byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty z titulu předmětné smlouvy o úvěru peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč, a v tomto rozsahu proto soud žalobě vyhověl.15. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, byl neaktivní. Soud proto v daném případě rozdělil platební povinnost žalovaného do splátek po 2 000 Kč (avšak pod ztrátou výhody splátek), což je částka, kterou lze obecně považovat za přiměřenou, a to i s ohledem na výši nároku žalobkyně.16. S ohledem na konstatování neplatnosti smlouvy a stanovení nové lhůty k plnění ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nelze konstatovat, že by se žalovaný ke dni vyhlášení tohoto rozsudku ocitl v prodlení, proto byla podaná žaloba zamítnuta i co do žalobkyní požadovaného úroku z prodlení, k čemuž soud opět odkazuje zejména na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.17. Soud závěrem poznamenává, že si je vědom, že by za běžných okolností nemělo být ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání, učiní-li soud závěr, že žalobkyně určité skutečnosti neprokazuje. Soud však žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a důkazů, čímž jí dal možnost na zjištěné nedostatky žaloby reagovat a rozhodnutí soudu proto pro ni nemůže být překvapivé. Žalobkyně pak soudu výslovně sdělila, že požadovanými důkazy nedisponuje a sama z tohoto důvodu i vzala žalobu částečně zpět, kdy nadále požadovala pouze jistinu, (kterou jí soud přiznal) a zákonný úrok z prodlení. Soudu je navíc z rozhodovací činnosti známo, že žalobkyně se obdobných řízení obvykle neúčastní. Žalovaný pak byl v řízení zcela neaktivní. Z uvedených důvodů i s ohledem na výši předmětu řízení, považoval soud, veden i zásadou ekonomie řízení, nařízení jednání v této věci za nadbytečné a neúčelné.18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy úspěch žalobkyně činil 66 % a její neúspěch 34 %. Po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu vznikl žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 32 %. Náklady řízení žalobkyně přitom činily 2 297 Kč a sestávají z vyměřeného soudního poplatku ve výši 845 Kč, z odměny zástupce za 3 úkony právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a předžalobní výzva) podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ze 3 tzv. režijních paušálů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokát