12 C 46/2026-14 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 12 322 Kč s příslušenstvím, která představuje nevypořádané nároky ze smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , Anonymizováno, , a žalovanou dne , datum, .2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.3. Soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a o.s.ř., neboť žalobkyně s tím souhlasila. Žalovaná nereagovala na řádně doručenou výzvu soudu, zda s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí, ve lhůtě k tomu soudem stanovené, ačkoli součástí výzvy bylo poučení, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí.4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:5. Žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, , Anonymizováno, dne , datum, smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , a to prostřednictvím internetových stránek , Anonymizováno, , tedy prostřednictvím komunikace na dálku, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované týž den finanční prostředky ve výši 8 500 Kč a žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni celkem částku 12 322 Kč do , datum, . Na základě dodatku smlouvy ze dne , datum, byla doba splatnosti odložena do , datum, (Zjištěno ze smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, včetně dodatku smlouvy, z potvrzení o provedení transakce a ze standardních informací o spotřebitelském úvěru.) Žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně ničeho neuhradila.6. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena žalobkyni, přičemž postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno (zjištěno z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek, dílčí smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky a dokladu o odeslání). Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovanou k plnění, ani žalobkyni však žalovaná ničeho neuhradila (zjištěno z předžalobní upomínky včetně dokladu o odeslání).7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně postupovala při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. Žaloba sice obsahuje tvrzení, jakým způsobem postupovala při posouzení úvěruschopnosti žalované, ale jediným přiloženým důkazem je interní dokument (patrně právní předchůdkyně žalobkyně), z něhož vyplývají některé údaje o poměrech žalované (zjištěno z listiny „úvěruschopnost klienta k půjčce č. , hodnota, ). Tyto informace není možné nijak ověřit, samy o sobě jsou nedostatečné a pokud jde o výdaje žalované, tak i nevěrohodné. Soud proto dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované s odbornou péčí ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto soud shledal smlouvu neplatnou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Na straně žalované tak došlo pouze k bezdůvodnému obohacení ve výši 8 500 Kč, které je žalovaná povinna žalobkyni vrátit.11. Pohledávka ze shora specifikované smlouvy za žalovanou byla žalobkyni postoupena, z čehož je nutné dovodit i aktivní legitimaci žalobkyně ohledně požadavku na vrácení poskytnutých prostředků.12. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 je žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, byla neaktivní. Jaké jsou možnosti žalované úvěr splácet netvrdila ani žalovaná, ani žalobkyně. Soud proto v daném případě stanovil povinnost žalované zaplatit částku 8 500 Kč do 3 měsíců, kterou považuje za obecně přiměřenou.13. S ohledem na konstatování neplatnosti smlouvy a stanovení nové lhůty k plnění ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nelze uzavřít, že by se žalovaná ke dni vyhlášení tohoto rozsudku ocitla v prodlení, proto byla podaná žaloba zamítnuta i co do žalobkyní požadovaného úroku z prodlení, k čemuž soud opět odkazuje zejména na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.14. Soud závěrem poznamenává, že si je vědom, že by za běžných okolností nemělo být ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání, učiní-li soud závěr, že žalobkyně určité skutečnosti neprokazuje. Žalobkyně si je však svých procesních povinností vědoma, problematiku posouzení úvěruschopnosti dobře zná a sama připustila, že pokud by soud neuznal nárok žalobkyně z titulu smlouvy o úvěru, požaduje, aby soud nárok v části jistiny posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Soudu je navíc z rozhodovací činnosti známo, že žalobkyně se obdobných řízení obvykle neúčastní. Žalovaná pak byla v řízení zcela neaktivní. Z uvedených důvodů, i s ohledem na výši předmětu řízení, považoval soud, veden i zásadou ekonomie řízení, nařízení jednání v této věci za nadbytečné a neúčelné.15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy úspěch žalobkyně představoval 58,5 % a její neúspěch 41,5 % (po zohlednění zamítnutého příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyni tudíž náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 17 % z částky 2 300 Kč, tj. 391 Kč. Náklady řízení žalobkyně sestávají z uhrazeného soudního poplatku ve výši 800 Kč, z odměny zástupce za 3 úkony právní služby po 400 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a předžalobní výzva) podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu a ze 3 tzv. režijních paušálů po 100 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu. Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech.