26 C 20/2026-15 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 12 621,74 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 5609,42 Kč od 10. 5. 2025, a částky 94,82 Kč představující smluvní pokutu za prodlení s úhradou ve výši 0,1 % denně z jistiny za období od 2. 7. 2025 do 5.8.2025, to vše jako nevypořádané nároky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi účastníky dne 1. 7. 2025 pod č. , hodnota, , na základě které poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 5 500 Kč.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.3. Soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a o.s.ř., neboť žalobkyně s tímto postupem projevila souhlas a žalovaná nereagovala na řádně doručenou výzvu soudu, zda s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí, ve lhůtě k tomu soudem stanovené, ačkoli součástí výzvy bylo poučení, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud mít za to, že s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí.4. Soud ve věci zjistil tento skutkový stav:5. Žalovaná uzavřela se žalobkyní dne 1. 7. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to prostřednictvím internetových stránek www.flexifin.cz, tedy prostřednictvím komunikace na dálku, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 5 500 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky spolu s poplatky ve výši 7 121,77 Kč do 4. 10. 2025. (Zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, všeobecných obchodních podmínek, dokladu o vyplacení úvěru a sazebníku). Žalovaná svůj závazek nesplnila a poskytnuté peněžní prostředky spolu s poplatkem žalobkyni nezaplatila.6. Soud má z předložených důkazů za prokázané, že účastníci uzavřeli shora uvedenou smlouvu, jejíž podmínky žalovaná řádně nesplnila.7. Soud se však zabýval i otázkou řádného posouzení úvěruschopnosti žalované ve smyslu § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť uvedený zákon se na předmětnou smlouvu vztahuje. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalované vyplývá, že žalobkyně vyhodnotila žalovanou jako úvěruschopnou za situace, kdy zjistila tyto údaje: Výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení uvedených spotřebitelem: 1 500 Kč, Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu: 8 987Kč, Výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem: 12 000 Kč, Výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky: 3000 Kč, Regionální koeficient: 1, Rezerva pro výdaje: 500 Kč, Vypočítané minimální výdaje: 6103 Kč, 33 Kč, Disponibilní příjem: 2 800 Kč, Počet doporučených prodloužení: 0.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně uvádí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).11. Ve vztahu k této míře péče, kterou je nutné k posouzení úvěruschopnosti vynaložit, hraje významnou roli výše uvažovaného spotřebitelského úvěru. Zároveň Nejvyšší soud vyslovil závěr, že při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, tento přístup nejlépe odpovídá i závěrům Soudního dvora EU srov. FLÍDR, Jan. Ověření příjmů a výdajů při posouzení úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení. Právní rozhledy, 2022, č. 10, s. 343-355).12. Zejména s ohledem na výše zjištěné příjmy žalované, které mimo to byly ve skutečnosti nižší, než sama deklarovala a v okamžiku uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru již existující závazky žalované měla žalobkyně vynaložit vyšší péči směrem k ověření úvěruschopnosti žalované. Zejména měl blíže ověřit výši měsíčních běžných měsíčních výdajů jako jsou náklady na potraviny nebo bydlení. Ke zvýšené opatrnosti totiž měla žalobkyni vést mimo jiné i skutečnost, že žalovaná uváděla částku na bydlení ve výši 1500 Kč, tedy částku zjevně neodpovídající tomuto výdaji. Lze proto uzavřít, že žalobkyně požadovanou péči ve vztahu k ověření úvěruschopnosti žalované nevynaložila. Na tom nic nemění ani relativně nízká výše spotřebitelského úvěru, jenž představuje jedno z kritérií pro požadovanou péči (viz výše). Nadto ze zjištěných údajů vyplývá, že s takto nízkým příjmem by při existenci předchozích závazků a zcela běžných výdajů na bydlení a potraviny byla žalovaná poskytnutý spotřebitelský úvěr schopna jen stěží splácet (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023).13. Soud tedy posoudil výše uvedenou smlouva o spotřebitelském úvěru jako neplatnou a rozhodl pouze o vrácení poskytnuté jistiny ve výši 5 500 Kč, přičemž ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítnul. S ohledem na neplatnost smlouvy a nově stanovenou splatnost ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nelze konstatovat, že by se žalovaná ke dni vyhlášení tohoto rozsudku ocitla v prodlení, proto byla podaná žaloba zamítnuta co do žalobkyní požadovaného úroku z prodlení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).14. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (opět srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalovaná se ve věci nevyjádřila, byla neaktivní. Soud proto v daném případě rozdělil platební povinnost žalované do splátek po 500 Kč (avšak pod ztrátou výhody splátek), což je částka, kterou lze obecně považovat za přiměřenou.15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy úspěch žalobkyně činil 43,25 % a její neúspěch 56,75 %. Po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu vznikl žalované nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 13,5 %. Žalované by tak náležela podle § 142 odst. 2 o. s. ř. poměrná náhrada nákladů řízení, nicméně žalované žádné náklady řízení nevznikly, proto jí ani nenáleží jejich náhrada.