9 C 11/2026-86 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobkyně se žalobou ze 17. 2. 2026 domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit jí 35 000 Kč s úrokem a úrokem z prodlení z titulu pohledávky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, z 29. 9. 2025 uzavřené elektronicky okamžikem připsání verifikační platby 1 Kč na účet žalobkyně. Na základě této smlouvy žalovanému 30. 9. 2025 poskytla 30 000 Kč, a to 27 500 Kč na jeho účet a 2 500 Kč na účet zprostředkovatele. Žalovaný se zavázal uhradit jí včetně úroku 37 500 Kč v 25 měsíčních splátkách po 1 500 Kč počínaje 20. 10. 2025. Z důvodu jeho prodlení se splátkami byl úvěr k 25. 12. 2025 zesplatněn. Z uplatněného nároku tvoří 4 499 Kč dlužné splátky 4 499 Kč (1 562 Kč úroky, 2 937 Kč jistina (úmor)) a 27 063 Kč zesplatněná jistina. Dále 300 Kč tvoří náklady za odeslání 3 upomínek (3 x 100 Kč), 1 497 Kč smluvní pokuta za prodlení s třemi splátkami (3x499 Kč) a 1 641 Kč smluvní pokuta ve výši 0,1 % z neuhrazeného zůstatku úvěru za dobu od 26. 12. 2025 do 15. 2. 2026.2. Žalovaný v odporu proti ve věci vydanému elektronickému platebnímu rozkazu namítl, že žalobce byl povinen řádně zkoumat úvěruschopnost ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a skutková zjištění v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu neprokazují, že tuto povinnost řádně splnil, naopak je zřejmé, že úvěr byl poskytnut i přesto, že výsledné zjištění mělo být negativní. Žalobkyně tak má dle nárok na vydání pouze jistiny úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K tomu uvedl, že má příjem z výdělečné činnosti 30 000 Kč, výdaje na bydlení cca 15 000 Kč na nájem, splátky ostatních půjček 5 000 Kč, výdaje na potraviny cca 3 000 Kč měsíčně. Navrhl splácet jistinu úvěru částkou 1 500 Kč měsíčně.3. Žalobkyně se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavila. Žalovaný v 21:28 hod 5. 5. 2026 požádal o odročení jednání nařízeného na 6. 5. 2026 s tím, že se ho nemůže zúčastnit pro své pracovní povinnosti a proto, že jeho právní zástupce s ním nekomunikuje a nedostaví se. Žalovaný tvrzené důvody, pro které se nemůže k jednání dostavit, nedoložil, nedoložil především ani to, že je zjistil až ve večerních hodinách 5. 5. 2026, a nemohl tedy o odročení jednání požádat dříve. Jeho omluvu soud proto neshledal včasnou omluvou z důležitého důvodu ve smyslu § 101 odst. 3 o.s.ř. Ve věci proto jednal v jeho nepřítomnosti, jakož i v nepřítomnosti žalobkyně a jejího zástupce, kteří se k jednání bez omluvy nedostavili.4. Na základě provedeného dokazování soud uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, připsáním platby 1 Kč poukázané žalovaným z jeho účtu na účet žalobkyně. (uvedená smlouva s úvěrovými podmínkami, informace o schválení žádosti o úvěr, potvrzení o provedení transakce, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru) Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr 27 500 Kč na účet žalovaného, 2 500 Kč činily tzv. související náklady konkretizované jako provize zprostředkovatele. Žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni částku 37 500 Kč zahrnující i roční úrok 21,55 % v 25 pravidelných měsíčních splátkách po 1 500 Kč počínaje 20. 10. 2025. (smlouva o úvěru č. , hodnota, , rozpis splátek). Žalobkyně 30. 9. 2025 poukázala 27 500 Kč a 2 500 Kč v souladu se smlouvou. (potvrzení o provedení transakcí 30. 9. 2025) Žalovaný dlužné splátky přes upomínky žalobkyně z 25. 10. 2025 a 25. 11. 2025 neuhradil, žalobkyně 25. 12. 2025 úvěr zesplatnila. (upomínky z 25. 10. a 25. 11. 2025, čestné prohlášení , jméno FO, z 25. 10. 2025, seznam odeslaných upomínek, zesplatnění, výzva a podací lístek z 25. 12. 2025) Soud uzavřel, že žalovaný žalobkyni krom 1 Kč, kterou započetla na první splátku, nic neuhradil, když vyšel z tvrzení účastníků, kdy i žalovaný uvedl, že na úvěr nebylo hrazeno ničeho.5. Po právní stránce soud uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, která je zároveň smlouvou o spotřebitelském úvěru dle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.6. Soud se na základě § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda před uzavřením smlouvy o úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní ve smyslu § 86 téhož zákona, neboť poskytnutí spotřebitelského úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, způsobuje neplatnost smlouvy a povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně jako poskytovatel úvěru povinna před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud to bylo nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Spotřebitelský úvěr pak mohla žalovanému poskytnout jen, vyplývalo-li by z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti, že nebyly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet.8. Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje jeho schopnost plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o jeho finanční a ekonomické situaci, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Poskytovatel úvěru přitom při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, )10. K posouzení úvěruschopnosti musí dojít se zcela konkrétními zjištěními a na základě nich učiněnými konkrétními závěry. Pouze zcela konkrétní závěry ohledně příjmů a výdajů spotřebitele, jeho finančně-ekonomické situaci, majetku, závazcích, dosavadním plnění dluhů, umožňují učinit závěr o jeho úvěruschopnosti spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Pouze dojde-li takto konkrétně k prověření úvěruschopnosti spotřebitele, je možno uvažovat o řádném splnění povinnosti poskytovatele k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o úvěru.11. Žalobkyně však žádná konkrétní tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného nevznesla. V žalobě uvedla pouze obecná tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, jaké zjistila o jeho příjmech a výdajích, o jeho finančně-ekonomické situaci, o jeho majetku, závazcích a způsobu plnění dluhů. Na výzvu soudu usnesením z 16. 3. 2026 k doplnění tvrzení právě o takové zcela konkrétní závěry, nijak nereagovala. K nařízenému jednání se bez omluvy nedostavila, nemohlo jí tak být poskytnuto poučení dle §118a odst. 1, případně následně dle §118a odst. 2 o.s.ř. poskytované účastníkům pouze při jednání. Svou neúčastí při jednání se tak zbavila možnosti být soudem poučena o potřebě doplnit svá tvrzení.12. Žalobkyně k žalobě přiložila listinné důkazy, a to čestná prohlášení žalovaného o výdajích a příjmech, výpis z centrální evidence exekucí, výpis z insolvenčního rejstříku, výplatní pásky žalovaného a výběr transakcí z účtu žalovaného, kterými soud provedl důkaz. Bylo tak možno učinit závěr, že měla k dispozici prohlášení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a jeho výplatní pásky a že ohledně žalovaného nahlédla do centrální evidence exekucí a do insolvenčního rejstříku. Nebylo však možno na jejich základě činit další skutkové závěry, neboť ty by bylo možno činit ke konkrétním žalobním tvrzením, která by těmito důkazy byla prokazována. Pokud taková tvrzení absentovala, nemohla být ani předloženými důkazy prokázána. Žalobkyni stíhalo nejenom břemeno důkazní, ale i břemenu důkaznímu předcházející břemeno tvrzení ohledně řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a to žalobkyně neunesla. A toto břemeno tvrzení neunesla, na jeho unesení zcela rezignovala, byť z usnesení soudu z 16. 3. 2026 jí muselo být zřejmé, že soud její dosavadní tvrzení týkající se prověřování úvěruschopnosti žalovaného nepovažuje za dostatečná.13. V důsledku toho pak nebylo možno uzavřít, že před uzavřením smlouvy o úvěru řádně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru proto soud shledal neplatnou ve smyslu § 87 téhož zákona.14. V souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru proto bylo žalovanému uloženo vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu, a to v dosud nevrácené výši 27 499 Kč. Co do částky 27 499 Kč tedy soud žalobě jako důvodné vyhověl.15. Jako nedůvodnou z důvodu neplatnosti smlouvy o úvěru a povinnosti žalovaného k vrácení pouze poskytnuté jistiny soud zamítl, pokud jde o zbývající část uplatněného nároku