15 C 327/2019-29 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne [datum]. [anonymizována dvě slova], se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] jakožto nedoplatku složené pohledávky na vrácení úvěru (žalobkyní označeno jako nesplacená jistina) v částce [částka] [anonymizována dvě slova] a smluvní pokuty [částka]. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném dále zaplacení úroku [částka], paušální náhrady nákladů na upomínání v částce [částka] a úroku z prodlení podle výroku I. z nevráceného úvěru. Platební povinnosti žalovaného dovozovala žalobkyně ze smlouvy o úvěru [číslo], sjednanou dne [datum] mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ úvěrující“). Na základě této smlouvy měla úvěrující poskytnout žalovanému úvěr [částka] [anonymizována dvě slova], přičemž žalovaný se měl zavázat žalobkyni vrátit částku [částka] spolu s příslušenstvím do [datum] Smlouva byla podle žalobkyně uzavřena v elektronické podobě tak, že žalovaný svoji vůli smlouvu uzavřít projevil tzv. verifikační platbou ve smyslu obchodních podmínek, kdy převedl částku v rozmezí od [částka] do [částka] ze svého účtu na účet úvěrující. Tím požádal úvěrující o poskytnutí úvěru. Tato žádost byla schválena a na stejný účet žalovaného byla odeslána jistina [částka] [anonymizována dvě slova]. Tím podle žalobkyně došlo k čerpání úvěru. Odesláním verifikační platby měl žalovaný odsouhlasit všeobecné obchodní podmínky úvěrující, které byly také žalovanému odeslány. Žalovaný svou povinnost úvěr ve sjednané době vrátit řádně a včas nesplnil. Tím podle smlouvy vznikla žalovanému povinnost zaplatit úvěrující smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné jistiny a dále zaplatit úvěrující paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním, především za odeslání písemných upomínek. Smluvní pokuta byly počítána z částky [částka] [anonymizována dvě slova] za období do [datum] do [datum]. Paušální náhradu pak představují poplatky za tři upomínky po [částka]. Žalované pohledávky byly postoupeny žalobkyni smlouvou s úvěrující ze dne [datum]. Z žalovaného příslušenství byl pak kapitalizován zákonný úrok z prodlení ve výši [částka], počítaný z částky [částka] [anonymizována dvě slova] za období od [datum] do [datum]. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den [datum] [anonymizována dvě slova]. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně a její zástupce svou neúčast předem omluvili. 3. Před samotným projednáním věci se soud dále zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil, že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ. 4. Protože žalovaný neuznal žalovaný nárok, neučinil nesporným skutková tvrzení žalobkyně, ani nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání a protože elektronický platební rozkaz, který byl k návrhu žalobkyně zdejším soudem vydán dne [datum], byl jako nepravomocný zrušen usnesením zdejšího soudu ze dne [datum], čj. EPR [číslo] - [číslo listu], bylo nezbytné prokázat skutečnosti, tvrzené žalobkyní. Ustanovení § 79 odst. 1 a § 120 OSŘ totiž ukládá účastníkům povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud nemůže před právním hodnocením vycházet jen ze skutkových tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní zákonem předepsané podmínky. 5. Pro vyhovění žalobě bylo nejprve nutné, aby žalobkyně prokázala základ svých skutkových tvrzení, spočívající ve sjednání uvedeného závazku a poté i předání uváděných peněz úvěrující žalovanému. Smlouva o úvěru je totiž podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) jímž se řídí, jen závazkem úvěr poskytnout. 6. Soud však na základě provedeného dokazování nedospěl ke zjištění, že by k tvrzenému ujednání mezi úvěrující a žalovaným došlo. Žalobkyně k prokázání tohoto svého tvrzení k důkazu označila smlouvu o úvěru, zjevně v písemné, žalobkyní předložené podobě; kopii obchodních podmínek smlouvy o úvěru; relevantní část výpisu z účtu úvěrující, potvrzující převedení verifikační platby žalovaným a relevantní část výpisu z účtu úvěrující, potvrzující čerpání úvěru převedením na účet žalovaného. Samotné smluvní (všeobecné obchodní) podmínky (zjevně úvěrující) ovšem nemohou prokázat sjednání tvrzené smlouvy s žalovaným, neboť pro žalovaného by mohly být závazné teprve po sjednání takové smlouvy. Podmínky mají vždy obecný charakter (ostatně proto jsou všeobecné) a proto z nich nelze dovodit konkrétní závazek. Soud proto důkaz s touto písemností neprováděl. Písemnosti obsahující výpisy z bankovního účtu mohou prokázat jen převody peněz, či jejich výběry z bankovního účtu. Neprokazují tedy sjednání tvrzené smlouvy, nýbrž její možný následek. Jde ovšem také o možný následek nekonečné množiny jiných příčin. Příčina tohoto tvrzeného následku tedy zjevně tkví v písemnosti, označené jako smlouva o úvěru. Ani tyto listiny (výpisy) proto soud k důkazu nevyužil. 7. Z písemné smlouvy, zachycené zjevně na formuláři úvěrující, soud zjistil, že vedle obsahu závazku obsahovala jen strojem vypsané údaje o žalovaném a úvěrující a údaje o tvrzeném úvěru a smluvní pokutě. Smlouva nebyla podepsána osobami, kterých se týkala. To ostatně žalobkyně ani netvrdila, když přinejmenším ve vztahu k žalovanému uváděla, že svou vůli být vázán smlouvou provil tím, že odeslal úvěrující částku od jednoho haléře do jedné koruny ze svého účtu. Ve vztahu k tomuto konkrétnímu tvrzení – vázanost převodu jinak blíže neupřesněné částky na obsah ujednání, obsaženého právě v uváděné a nikoli jiné smlouvě, ovšem žalobkyně žádný významný důkaz neoznačila. Smlouva o úvěru nemusí být písemná, a proto její písemný text nemusí být podepsán oběma smluvními stranami. Z žádného žalobkyní označeného důkazu se ovšem nepodávalo, nebo podávat nemohlo, že by žalovaný potvrzoval vůli, být vázán právě zmíněným závazkem. Soud proto nedospěl k závěru, že by žalovaný takové jednání ve vztahu k úvěrující učinil. Lze souhlasit s žalobkyní v tom, že případný symbolický převod tak malé relativně hodnoty, jakou je česká koruna, zřejmě vyjadřuje jiný smysl, než je změna vlastnictví k této hodnotě. Tímto smyslem může být potvrzení ujednání o žalobkyní tvrzených smlouvách, ale může jím klidně být i potvrzení jiného ujednání, nebo potvrzení zcela jiné skutečnosti. 8. V souvislosti s rozsahem skutkových tvrzení a označení důkazů je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní týkající se pozitivní skutečnosti (zde sjednání smluv) tíží ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ žalobkyni, nikoli žalovaného, po němž nelze požadovat, aby byť jen tvrdil, že žádnou smlouvu s úvěrující nesjednal. V této souvislosti lze odkázat na závěry, vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. 2 Cdon [číslo], zveřejněném v časopise Právní rozhledy [číslo] str. 372, nebo ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 1807/2005, nebo ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, anebo ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007; všechna rozhodnutí zveřejněna i na webových stránkách: http://www.nsoud.cz/). Opačný přístup, tj. přitakání tvrzením žalobkyně, jež by nebyla podložena relevantními důkazy, by umožnil domoci se při procesní pasivitě žalovaného (což je v řízeních o těchto nárocích velice časté) v podstatě jakéhokoli peněžitého plnění jen na základě vlastních tvrzení o výši žalované pohledávky. Procesní předpisy ovšem takový postup umožňují pouze za splnění poměrně přísných podmínek, mezi něž patří prokazatelné seznámení žalovaného s uplatněným nárokem s patřičným procesním poučením (při vyhovění žalobě pro uznání nebo fikci uznání), anebo naopak zvýšená procesní aktivita žalobce (pro kontumační rozhodnutí). Nic z toho se v projednávané věci nestalo. 9. S ohledem na procesní efektivitu se pak soud již dále nezabýval tím, zda skutečně došlo k předání„ úvěrových“ peněz žalovanému a zda došlo ke sjednání smlouvy o postoupení pohledávek a v tomto směru proto neprováděl ani dokazování. Žalobkyně totiž svůj nárok spojovala výhradně s tím, že peníze byly poskytnuty na základě smlouvy, což sice nebylo vyvráceno, jen to nebylo v řízení potvrzeno (zjištěno). A jen v této kvalitě také mělo dojít k pozdějšímu postoupení (jen) pohledávek z úvěrové smlouvy a nikoli vzniklých z jiného důvodu. 10. Na základě výše uvedeného skutk