15 C 97/2020-25 — Okresní soud v Chebu

Žalobou doručenou soudu dne [anonymizována tři slova] se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky [částka], představující nedoplatek složené pohledávky na zaplacení nájemného v částce [částka] za užívání bytu [číslo] v domě [adresa] v [obec] v době od října 2011 do března 2013, na zaplacení cen plnění poskytovaných v souvislosti s užíváním tohoto bytu v částce [částka] za období let 2011 až 2013, na zaplacení nákladů žalobce na upomínacích výlohách v částce [částka] za upomínky ze dne [datum] a [datum] a na zaplacení příslušenství dluhu vyčísleného k datu [datum] v částce [anonymizována tři slova]. Tento dluh v celkové výši [částka] byl žalovaným podle dohody účastníků ze dne [datum] postupně splácen. Tato dohoda byla změněna dne [datum] tak, že z uvedených částek již žalovaný dlužil žalobci jen [částka], který se měl zavázat zaplatit v částce [částka] do [datum] a v částce [částka] do [datum]. To žalovaný nesplnil ohledně žalované jistiny, ani přes upomínku žalobkyně k placení ze dne [datum]. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) na základě předložených listin a tvrzení žalobkyně. Žalovaný se totiž k žalobě ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoli povinnost tvrzení a povinnost důkazní ve směru tvrzení a prokazování opaku, zejména k existenci žalovaného nedoplatku, mu ukládá ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ. Žalobcem předložené listiny, jež byly označeny k důkazu, potvrzovaly žalobní tvrzení. Byť nebylo v žalobě samotné dostatečně určitě specifikováno příslušenství v částce [anonymizována tři slova], které mělo být žalovaným uznáno dne [datum], lze z tvrzení o zaplacení částky [částka] z doloženého uznání celkového dluhu [částka] dovodit, že předmětem tohoto řízení již žádné příslušenství není. Ve smyslu § 1932 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ NOZ“) totiž musely všechny platby žalovaného již uhradit celé uváděné příslušenství, když žádný z účastníků netvrdil jiné uspořádání plateb žalovaného. Žalovaná jistina tedy představoval jen nedoplatek nájemného za užívání bytu. Průkazem o existenci dluhu tedy bylo písemné prohlášení žalovaného o uznání dluhu podle specifikace odpovídající žalobním tvrzením. Podle § 2053 NOZ se tedy má za to, že tento dluh v době jeho uznání trval. S ohledem na to, že žalovaný netvrdil opak, tedy že by měl tento jeho dluh na základě dalších skutečností později zaniknout, vycházel soud ze zákonem stanovené domněnky o existenci dluhu také v době vyhlášení tohoto rozsudku. Právní režim nájmu bytu byl v předmětné době užívání bytu žalovaným, tj. do konce roku 2013, upraven v § 671 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do konce roku 2013, (dále jen„ OZ“). Právo žalobce na placení nájemného vychází z § 671 odst. 1 OZ. Vzhledem k těmto skutečnostem a jejich právnímu hodnocení soud výrokem I. žalobě vyhověl. Lhůta pro placení byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. V daném případě byl žalobce zcela procesně úspěšný a proto mu svědčí právo na plnou náhradu nákladů vynaložených k účelnému uplatnění svého práva před soudem. Žalobce požadoval ze svých nákladů nahradit výdaje za soudní poplatek ve výši [částka], odměnu svého zástupce v částkách po [částka] za každý ze dvou úkonů právní služby spočívajících v převzetí a přípravě zastoupení a v písemném podání ve věci, paušální náhradu provozních výdajů zástupce žalobce za tyto úkony po [částka] a náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z nahrazované odměny a výdajů svého zástupce. Za účelně vynaložené lze ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ považovat jen náklady žalobce na zaplacení soudního poplatku v částce [částka] podle § 137 OSŘ. Žalovanému byla proto uložena povinnost k náhradě této částky ve lhůtě, stanovené také podle § 160 odst. 1 OSŘ, přičemž platební místo bylo určeno podle § 149 odst. 1 téhož zákona. Za účelně vynaložené náklady na [anonymizováno] žalobce nelze považovat uplatněné náklady zastoupení advokátem, a to s ohledem na ustálenou a závaznou judikaturu českých soudů (z několika desítek rozhodnutí jen namátkou: nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2077/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1665/2015, ze dne 5. listopadu 2015, sp. zn. 25 Cdo 3220/2015; všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz a všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz). Z této judikatury pak jednoznačně plyne, že náklady na zastoupení měst advokátem nelze považovat za účelně vynaložené v situaci, kdy se jedná o běžnou právní agendu, k jejímuž obstarávání a vyřizování je dané město dostatečně materiálně a personálně zabezpečeno, přičemž skutečnost, že takové dostatečné zabezpečení v konkrétním případě absentuje, musí prokázat (nikoliv pouze tvrdit) účastník, který náhradu nákladů zastoupení advokátem uplatňuje (tj. prokazuje se účelnost vynaložení nákladů na zastoupení). Skutečnost, že uvedené závěry dopadají na všechny subjekty navázané na veřejné rozpočty (mj. na všechny obce, jak je výslovně zmíněno), opakovaně zdůraznil Ústavní soud České republiky například v nálezech ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2315/15, či ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3202/17.