10 C 275/2021-16 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná se jako držitel televizního přijímače stala poplatníkem televizního poplatku s účinností od 1. 2. 2009. Žalovaná však svou poplatkovou povinnost nesplnila a to za měsíce červenec 2018 – srpen 2020, a televizní poplatky neuhradila. Žalobkyně žalovanou písemně vyzvala k úhradě dlužné částky, avšak žalovaná svou povinnost ani v dodatečné lhůtě nesplnila. 2. Žalovaná podáním doručeným soudu dne 5. 11. 2021 svůj závazek výslovně uznala. <i>3. Podle § 153a odst. 1 z.č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“) uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání (§ 153a odst. 4 OSŘ).</i> 4. Vzhledem k tomu, že žalovaná svůj závazek výslovně uznala, a to ve věci, v níž lze uzavřít a schválit smír, rozhodl soud ve věci rozsudkem pro uznání. 5. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto jí podle § 142 odst. l občanského soudního řádu vůči žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Soud tak žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů v celkové výši 400 Kč, odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku. Náklady na zastoupení advokátem pak nelze s ohledem na závaznou judikaturu Ústavního soudu ČR považovat při absenci jakékoliv obrany žalované za účelně vynaložené. Z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 24.07.2013, I. ÚS 3344/12 vyplývá, že Ústavní soud dovodil, že činnost České televize jistě není výkonem veřejné moci, nicméně, na poli svého působení se těší výsadnímu postavení a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Ústavní soud konstatoval, a stejně tak proklamuje i výroční zpráva o hospodaření České televize v roce 2011 (jež je součástí sněmovního tisku 792/0, srov. kapitola 5.3.2 Náklady, str. 33), že náhrada nákladů řízení je přiznávána úspěšnému účastníku řízení; tedy jde - alespoň z účetního hlediska - o výnos v rozpočtu České televize. Nicméně ani tato skutečnost nemůže konvenovat podstatě a smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., které hovoří o nákladech potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Pokud totiž agendu televizních poplatků sama spravuje, což plyne z citované výroční zprávy o hospodaření a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci zmíněného právního útvaru České televize; nadto lze - podle Ústavního soudu - vést úvahu i v tom směru, že měl-li televizní poplatek podle shora citované výroční zprávy z roku 2011 pokrývat takřka 90 % nákladů rozpočtu na rok 2012, pak je jistě žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalované v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám advokáta žalobkyně.