11 C 186/2020-71 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že mezi žalobcem jako kupujícím a žalovaným jako prodávajícím byla dne [datum] uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě žalovaný prodal žalobci osobní vozidlo [značka automobilu] a žalobce zaplatil žalovanému kupní cenu ve výši 184 000 Kč, nicméně žalovaný nebyl vlastníkem předmětného vozidla, neboť jej nabyl od [jméno] [příjmení], proti kterému byla„ v době převodu“ vedena exekuce a exekutor vydal exekuční příkaz na prodej movitých věcí a navíc se dovolal neplatnosti převodu. Nadto se [jméno] [příjmení] nestal nikdy vlastníkem předmětného vozidla již proto, že mu nebylo nikdy předáno. Z toho důvodu je podle žalobce kupní smlouva uzavřená mezi účastníky neplatná a žalovaný je povinen vrátit žalobci obdrženou kupní cenu, když žalobce již svou povinnost k vydání plnění ze smlouvy splnil, když vozidlo odevzdal exekutorovi ve věci povinného [příjmení] JUDr. [příjmení]. 2. Žalovaný předně namítal promlčení uplatněné pohledávky, posléze pak doplnil argumentaci v tom směru, že navzdory skutečnostem v žalobě uvedeným žalobce vlastnické právo k předmětnému vozidlu v souladu s ustanovením § 984, resp. § 1109 občanského zákoníku nabyl, tudíž nebylo důvodu, aby jej vydával exekutorovi. 3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. Z doložené kupní smlouvy [číslo] ze dne [datum] je zřejmé, že žalovaný jakožto podnikatel a provozovatel autobazaru pod obchodním jménem [celé jméno žalovaného] [anonymizováno] prodal žalobci předmětné vozidlo [značka automobilu] za kupní cenu ve výši 184 000 Kč, přičemž převod vlastnického práva byl dle čl. IV. smlouvy vázán na zaplacení kupní ceny a převzetí vozidla, o čemž ostatně nebylo mezi stranami sporu. Ze smlouvy dále vyplývá, že k převzetí vozidla došlo v den uzavření smlouvy, stranami bylo učiněno nesporným, že došlo současně i k zaplacení kupní ceny. Z exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. [jméno] [příjmení], č. j. [číslo jednací], je patrné, že dne [datum] rozhodl uvedený exekutor ve věci povinného [jméno] [příjmení] o provedení exekuce prodejem všech postižitelných movitých věcí povinného (popř. spoluvlastnického podílu na nich) a dále že exekutor posléze (o cca dva měsíce později) dne 2. 11. 2016 pojal předmětné vozidlo do soupisu, jak vyplývá z protokolu č. j. [číslo jednací]. Teprve v lednu 2017 pak exekutor vydal výzvu ke sdělení, kde a kdy je možno sepsané vozidlo vyzvednout, jak se podává z výzvy ze dne 16. 1. 2017, přičemž teprve dne 19. 2. 2019 bylo vozidlo odvezeno zaměstnanci exekutora, což je zřejmé z přílohy protokolu o soupisu movitých věcí. Následně dne 20. 5. 2019 žalobce vyzval žalovaného ze shora uvedených důvodů k vrácení kupní ceny vozidla, přičemž doručení této výzvy bylo učiněno stranou žalovanou za nesporné. Dle sdělení exekutora ze dne 24. 11. 2020 byl žalobce vyrozuměn o soupisu a dovolání se neplatnosti smlouvy o převodu motorového vozidla dnem doručení exekučního příkazu shora uvedeného, k čemuž došlo dne 10. 11. 2016, přičemž následně dne 23. 1. 2017 byla žalobci doručena výzva soudního exekutora k vydání vozidla. Povinný [jméno] [příjmení] byl dle sdělení exekutora omezen v nakládání s majetkem od 12. 8. 2016. Z usnesení Policie ČR ze dne [datum] pak vyplývá, že k prodeji vozidla došlo ze strany žalobce v rámci provozování autobazaru, že vozidlo bylo vykoupeno od [jméno] [příjmení] dne 5. 9. 2016 a následně prodáno žalobci dne 21. 9. 2016. Dále je z něj zřejmé, že žalobce posléze odstoupil od předmětné kupní smlouvy, jak bylo doplněno ze strany žalobce při jednání. Žádná ze stran v řízení netvrdila, stejně tak z provedeného dokazování nevyplynulo, že by kterákoliv z nich měla v době uzavírání kupní smlouvy jakékoliv vědomí o tom, že vozidla je postiženo exekucí vedenou proti třetí osobě. Pro nadbytečnost soud zamítl důkazy, které z hlediska užité právní kvalifikace nelze považovat za relevantní (pro rozhodnutí založené na existenci dobré víry žalobce v okamžiku převodu vozidla není otázka převodů předcházejících okamžiku uzavření obchodu mezi žalobcem a žalovaným podstatná, neboť její řešení by mohlo vést pouze k závěru o existenci či naopak absenci vlastnictví žalovaného k vozidlu). 4. V daném případě soud posuzoval výhradně vztah mezi žalobce a žalovaným a pro rozhodnutí zásadní skutečnost, zda se žalobce stal vlastníkem předmětného motorového vozidla v situaci, kdy v době převodu ani jedna ze stran uzavřena kupní smlouvy (tj. ani žalobce, ani žalovaný) neměla žádné povědomí o tom, že proti povinnému [jméno] [příjmení] byla vedena exekuce [exekutorský úřad]. Z provedeného dokazování přitom jednoznačně plyne, že žalovaný prodal vozidlo žalobci při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku, tedy v rámci běžného provozu autobazaru. Předložená kupní smlouva přitom nevykazuje žádnou z vad soukromoprávních jednání, představuje jednání určité a srozumitelné, předsevzaté v náležité formě způsobilými stranami projevujícími svou skutečnou a vážnou vůli dosáhnout převodu vlastnictví vozidla. Nelze uvažovat ani o omylu, neboť ani prodávajícímu nebylo v době převodu nic o exekuci proti [jméno] [příjmení] známo, ostatně omylu se ani žádná ze stran nedovolala. V den uzavření smlouvy došlo k faktickému předání vozidla i zaplacení kupní ceny, čímž byly naplněny sjednané předpoklady převodu vlastnictví a hospodářský účel smlouvy beze zbytku naplněn (konzumován). Teprve ex post po uzavření smlouvy se prezentovaly pochybnosti o vlastnictví žalovaného k předmětnému vozidlu, tedy teprve při zpětném pohledu se ukázalo, že žalovaný nemusel být dle názoru prezentovaného žalobou v době převodu vozidla jeho vlastníkem. K tomu je ovšem nutno současně připomenout, že samotná skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává (§ 1760 občanského zákoníku) Smlouvu o převodu vlastnictví může pochopitelně uzavřít i nevlastník a v praxi k tomu dochází běžně v celé řadě případů. Nicméně z hlediska řešení otázky, zda předmětné právní jednání spočívající v uzavření kupní smlouvy ze dne [datum] (žalobní údaje jsou v tomto bodě nesprávné) mohlo či nemohlo založit vlastnictví žalobce k předmětnému vozidlu, je podstatným ustanovení § 1109 písm. c) občanského zákoníku, podle kterého se stane vlastníkem věci ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku. Dané ustanovení představuje tradiční odchylku od zásady, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má, a to z důvodu nutnosti zajištění právní jistoty a plynulosti občanskoprávního styku. Nelze totiž připustit, aby byl nejběžnější a každodenní prodej zboží v provozovnách podnikatelů koncovým zákazníkům (obdobně jako je tomu v dalších případech nabývání od neoprávněného) paralyzován hypotetickými vadami jednání, které nastaly u dodavatelů prodejce. Proto je ostatně dané ustanovení omezeno na věci, které nejsou zapsány ve veřejném seznamu (registr vozidel není veřejným seznamem). Po zákazníkovi, který zakoupí nějakou věc v provozovně (prodejně) podnikatele, nelze spravedlivě požadovat, aby se při koupi pídil po okolnostech většího či menšího počtu předchozích převodů, na jejichž základě se nějaká věc stala předmětem prodeje v provozovně podnikatele. V tomto ohledu nutno dát zcela průchod legitimační funkci držby. V daném případě žádná ze stran netvrdí, že by kterékoliv z nich bylo v době převodu vozidla cokoliv známo o čemkoliv, co by mohlo uvádět v pochybnost otázku převodu vlastnictví, tedy není vcelku pochyb o tom, že žalobce byl v době převodu vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany (tj. žalovaného) vlastnické právo převést na základě řádného titulu, ostatně nedostatek dobré víry by musel být prokázán, neboť tato se presumuje (§ 7 občanského zákoníku). Podle převažujícího názoru doktríny se jedná o originární způsob nabytí, který vede k okamžitému založení vlastnictví nabyvatele a mj. též k zániku závad na věci váznoucích, pokud o nich nabyvatel nevěděl. Z hlediska procesu dlužno připomenout, že skutečnosti, které nejsou žádnou ze stran tvrzeny, nenastaly (nejsou procesněprávně relevantními, netvoří rozhodný skutkový podklad). Stejně tak procesní poučovací povinnost neslouží k navádění některé ze stran k tvrzení hypotetických skutečností, které sama do procesu nevnesla a které by jí bez poučení soudu o nich ani nepřišly na mysl (zásada rovnosti stran, zásada projednací). Kromě toho je ovšem třeba doplnit, že žalobce by se jako kupující z předmětné smlouvy ani nemohl dovolávat nedostatku vlastní dobré víry a celá relativně specifická procesní situace je pouze přímým důsledkem volby neadekvátní právní figury, zapříčiněné předchozí dost těžko pochop