11 C 356/2021-20 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému půjčku ve výši 20 tis. Kč, kterou se žalovaný včetně„ souhrnného poplatku“ ve výši 13 280 Kč zavázal vrátit v 52ti týdenních splátkách po 640 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas a žalobkyni vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 18. 12. 2020 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny půjčky ve výši 17 175,48 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 11 404,52 Kč a také úroku z prodlení z dlužné částky v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 19. 10. 2007 do 18. 12. 2020 ve výši 30 296,63 Kč a dále ve stejné výši z nesplacené částky od 19. 12. 2020 do zaplacení (nárok 1). Další nárok žalobkyně uplatnila na základě tvrzení, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému půjčku ve výši 10 tis. Kč, kterou se žalovaný včetně„ souhrnného poplatku“ ve výši 5 990 Kč zavázal vrátit v 39ti týdenních splátkách po 410 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas a žalobkyni vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 18. 12. 2020 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny půjčky ve výši 3 383,36 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 2 026,64 Kč a také úroku z prodlení z dlužné částky v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 10. 5. 2007 do 18. 12. 2020 ve výši 5 970,36 Kč a dále ve stejné výši z nesplacené částky od 19. 12. 2020 do zaplacení (nárok 2). 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, neboť ve věci šlo pouze o právní posouzení uplatněných nároků, přičemž s právním názorem soudu byla žalobkyně seznámena již prostřednictvím desítek předchozích rozhodnutí v obdobných věcech (žalobkyně se nicméně naprosté většiny nařízených jednání neúčastní). 3. Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o půjčce mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému půjčku ve výši 20 000 Kč a žalovaný se ji zavázal spolu s poplatkem ve výši 13 280 Kč uhradit v 52ti týdenních splátkách po 640 Kč. Dále dne [datum] byla uzavřena smlouva o půjčce mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému půjčku ve výši 10 000 Kč a žalovaný se ji zavázal spolu s poplatkem ve výši 5 990 Kč uhradit v 39ti týdenních splátkách po 410 Kč. Ve smlouvách žalovaný současně potvrdil převzetí půjčky v hotovosti. Nabytí pohledávek ze shora uvedených smluv o půjčce, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému. 4. Po provedeném dokazování soud shledal žalobu důvodnou pouze do částky 14 720 Kč s příslušenstvím, neboť z důvodů dále vyložených soud neshledal smlouvy uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, za platně uzavřené, tedy nároky žalobkyně soud posoudil pouze jako nároky z bezdůvodného obohacení, kdy dle ustanovení § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit tomu druhému vše, co podle ní dostal. Soud má přitom za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně plnila žalovanému na základě obou smluv částku 30 000 Kč, zatímco žalovaný na své závazky uhradil, jak plyne ze žalobních tvrzení, pouze 15 280 Kč, tedy žalobkyni náleží na bezdůvodném obohacení žalovaného částka 14 720 Kč, a to včetně úroku z prodlení v zákonné výši odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.. Za výzvu k vrácení bezdůvodného obohacení pak lze považovat teprve předžalobní upomínku (z notifikace postoupení nelze zjistit, kdy byla doručena), ve které byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění do [datum], a tedy teprve až ode dne následujícího se žalovaný mohl dostat do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení. 5. Pokud jde o výše konstatovanou neplatnost smluv o půjčce, pak k tomuto nutno doplnit, že současně s ujednáním o půjčce byla sjednána povinnost žalovaného uhradit tzv.„ souhrnný poplatek“ ve výši 13 280 Kč, resp. 5 990 Kč. Zde je však třeba zdůraznit, že není vůbec zřejmé, o jaký poplatek se jedná a za co by měl žalovaný svému věřiteli vlastně platit, zvláště pokud výše poplatku přesahuje v každém případě 60 % celé půjčky. Žalobkyně povahu a důvody poplatku nikde blíže neosvětluje. Ve finanční i běžné obchodní praxi se poplatkem běžně rozumí cena za určité plnění (službu) poskytované protistranou nad rámec hlavního (základního) plnění ze smlouvy. Z žaloby, ani z doložených důkazů se ovšem nepodává, že by se žalovanému za zaplacený poplatek dostávalo nějakého protiplnění. Pokud nelze v takovém případě jednoznačně dovodit vůli žalovaného k darování, pak není možno hovořit o platně sjednaném závazku, a to pro neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Jediným do úvahy připadajícím vysvětlením by tak bylo, že se jedná o úrok z půjčky ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání (jako taková pak nezahrnuje pouze zisk, ale především veškeré náklady spojené s tímto druhem podnikání, vč. administrativních), nicméně tato odměna nemůže být ani v soukromém právu sjednána v libovolné výši a musí odpovídat poskytnutému protiplnění, tedy v případě úroků nesmí podstatným způsobem přesahovat výši úroku v době jeho sjednání obvyklou, tj. takový úrok, za který poskytují půjčky či úvěry banky. Již z vlastní praxe soudu při rozhodování stovek sporů ze smluv o půjčce či o úvěru je zřejmé, že obvyklá výše úroků u krátkodobých půjček v r. 2006 se u všech poskytovatelů pohybovala v rozmezí mezi 10- 20 % ročně. Zcela exaktně pak lze vyjít z databáze časových řad [příjmení] vedené Českou národní bankou, podle které průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů poskytovaných komerčními bankami v srpnu 2006 činila 12,78 % ročně a v říjnu 2016 činila 12,17 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent (tj. př. navýšení sazby 12 % o polovinu, tj. na 18 %, by již zásadně mělo být považováno za podstatný přesah). Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Sotva ji ovšem mohla tvrdit, neboť původní věřitelka žalovaného zjevně neznala a smlouvy s ním uzavřela jako s kterýmkoliv jiným zájemcem o daný produkt, s vidinou inkasování extrémně vysokého„ souhrnného poplatku“, tj. úroku. Především je však třeba zdůraznit, že zvláštní rizikovost transakce a specifické vlastnosti poskytovatele půjčky mohou hrát roli pouze při podstatném přesahu obvyklé úrokové míry (tedy max. do 100 % původní obvyklé úrokové sazby), nehrají ale žádnou roli, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Tato extrémní nepřiměřenost je pak dána právě v uvedené věci, kde byla sjednána úroková sazba mnohonásobně vyšší oproti uvedené úrokové sazbě obvyklé. Nadto je třeba podotknout, že z hlediska vlastností poskytovatele půjčky jde o riziko v zásadě srovnatelné spíše s bankovními institucemi než s běžným člověkem, který mimořádně přenechá jinému volné peněžní prostředky, u kterého je adekvátní navýšení úrokové sazby akceptovatelné. Ujednání o úrocích ve formě„ souhrnného poplatku“ ve výši 13 280 Kč ve vztahu k půjčce 20 000 Kč, resp. ve výši 5 990 Kč ve vztahu k půjčce 10 000 Kč by tak soud s ohledem na shora uvedené nutně považoval z důvodu extrémní nepřiměřenosti vůči obvyklým úrokovým sazbám pro rozpor s dobrými mravy za neplatné dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nelze též opomenout, že trestněprávní judikatura (velmi paradoxně a zjevně v rozporu se zákonem praxe některých civilních soudů vykazuje v úvěrových a obdobných věcech výrazně vyšší stupeň tolerance k některým hraničním smluvním ujednáním) dovozuje naplnění znaku hrubého nepoměru při posuzování trestného činu lichvy již při dosažení úrokové hranice 70 % a v jednotlivých případech i méně (př. rozhodnutí publikova