15 C 174/2020-25 — Okresní soud v Chebu

Žalobou doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 13. srpna 2020, se žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 660 Kč, jakožto nevráceného úvěru ve výši 2 tis. Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 660 Kč. K této povinnosti se měl žalovaný zavázat ve smlouvě o úvěru uzavřené dne [datum] [anonymizováno], mezi [právnická osoba] [anonymizována čtyři slova], se sídlem ve [země] [anonymizována dvě slova] a žalovaným, přičemž žalobkyně měla nabýt tuto pohledávku proti žalovanému na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s uvedenou společností dne [datum]. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by tento nárok blíže odůvodnila. Ohledně skutkových tvrzení, resp. právních hodnocení žalobkyně o uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, nemohl soud učinit žádné skutkové zjištění, neboť žalovaný se k žalobě nevyjádřil a neoznačil tedy ani žádné z žalobních tvrzení za nesporná a žalobkyně, ač kvalifikovaně zastoupena, neoznačila žádné důkazy, na jejichž základě by soud mohl právně hodnotil jak její aktivní věcnou legitimaci pro příjem žalovaných plateb, tak sjednání uvedené smlouvy žalovaným a její plnění právní předchůdkyní žalobkyně. Jediné důkazní návrhy se týkaly tvrzeného převodu peněz, jež měly být podle žalobkyně úvěrem, na účet žalovaného z účtu právní předchůdkyně žalobkyně. Jako důkazní prostředek bylo navrhováno vyjádření banky, z jejíhož účtu byla prováděna transakce, zřejmě v částce tvrzeného úvěru a výpis z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně. Tyto důkazy by snad mohly potvrdit odepsání příslušné částky z účtu právní předchůdkyně žalobkyně (pokud by ovšem číslo účtu bylo soudu sděleno, nebo by alespoň vyplývalo z předloženého výpisu z bankovního účtu, což se nestalo), nikoli však již sjednání smlouvy a tvrzení o postoupení pohledávky. Proto soud dokazování ani v navrhovaném rozsahu neprováděl. Vzhledem k tomuto procesnímu stavu soudu nezbylo, než výrokem I. žalobu na plnění povinnosti žalovaného, sjednané podle žalobních tvrzení s právní předchůdkyní žalobkyně v souladu s § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) zamítnout pro neunesení důkazního břemene, tížícího žalobkyni podle § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), jak je ostatně žalobkyni jistě známo také z ustálené rozhodovací praxe zdejšího v jiných věcech, kde se domáhala obdobného plnění (z mnoha viz např. sp. zn. 10 C 227/2020, 11 C 380/2020, 12 C 442/2020, 15 C 185/2020, 17 C 120/2020 a řadu dalších). S ohledem na akcesoritu úrokového příslušenství k žalované jistině, byla stejným výrokem zamítnuta také žaloba na placení úroku z prodlení. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, jak uzavřel také Ústavní soud České republiky například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014 - 37, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search), když jiné poučení soud advokátně zastoupené účastnici zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ). Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2018, čj. 11 Co 137/2018 – 152, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 254/2015, podle nichž by se měl nalézací soud vypořádat s žádostmi žalobce o odročení jednání pro případ jakékoli možnosti jeho procesního neúspěchu, nalézací soud doplňuje, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o výzvu k doplnění tvrzení a důkazního návrhu před jednáním, či k poskytnutí lhůty k těmto úkonům v případě, že by soud nemohl žalobě v plném rozsahu vyhovět. Z ustanovení § 118a OSŘ je navíc zřejmé, že předmětné poučení a výzvy soud činí zásadně při jednání, nikoli před ním, či po něm. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle nějž je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení procesní úspěch ve věci. Protože zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na náhradu procesních nákladů žádnému z účastníků.