15 C 174/2021-25 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně uplatněný rozkazní žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne 26. února 2021, ve znění doplnění ze dne 7. ledna tr., na zaplacení částky 4 247,86 Kč, jakožto nedoplatku složené pohledávky, sestávající z ceny zprostředkovatelských služeb třetích stran využitých žalovanou na základě smlouvy účastnic [číslo] uzavřené dne [datum] pro telefonní [číslo] to dne 4. prosince 2019 voláním na speciálně zpoplatněné [číslo] v částce 600 Kč a za SMS na speciálně zpoplatněné [číslo] dne 21. prosince 2019 v částce 99 Kč a na speciálně zpoplatněné [číslo] dne 1. ledna 2020 v částce 99 Kč, celkem tedy za tyto služby 798 Kč; a sestávající z nedoplatku ceny koncového zařízení IMEI [číslo] typu [typ zařízení] [anonymizována tři slova] – [barva] v částkách 150 Kč, 150 Kč a 3 150 Kč, podle kupní smlouvy, jež byla součástí výše uvedeného ujednání účastnic. Všechny tyto částky měly být žalované účtovány písemnými vyúčtováními [číslo] na částky 600 Kč a 150 Kč splatným dne 3. ledna 2020, [číslo] na částky 198 Kč a 150 Kč splatným dne 3. února 2020 a [číslo] na částku 3 150 Kč splatným dne 5. května 2020. Podle kupní smlouvy měla žalovaná zaplatit část kupní ceny ve výši 551 Kč při převzetí koncového zařízení, část kupní ceny ve výši 1 000 Kč představovala tzv. podmíněnou slevu a zbylá část kupní ceny ve výši 3 450 Kč pak měla být splácena po 150 Kč měsíčně. Splatnost splátek po 150 Kč se řídila splatností jednotlivých vyúčtování, která měla žalobkyně zasílat poštou na sjednanou korespondenční adresu žalované. Pokud by ke splácení nedocházelo, nastala automaticky změna splatnosti zbývající části kupní ceny tak, že je splatná ihned, jak se také ohledně částky 3 1540 Kč stalo. Tyto platební povinnosti žalovaná nesplnila. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., který hodnotila jako zákonný úrok z prodlení, žalovaný ode dne následujícího po splatnosti nejmladší faktury. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a stejně jako žalobkyně a její zástupkyně se nedostavila k nařízenému jednání. Již ze žalobních tvrzení je zřejmé, že na jejich základě nelze právně posoudit splatnost žalovaných pohledávek. Ve smyslu § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), totiž splatnost (ve smyslu lhůty pro zaplacení) peněžitého dluhu nastává obecně v důsledku tří okolností. První z nich je lhůta stanovená právním předpisem, druhou ujednání věřitele a dlužníka a třetí výzva věřitele. Protože v této věci žalobkyně uváděla, že žalovaná byla povinna platit teprve poté, co jí budou cena služeb a splátky zařízení vyúčtovány, je zřejmé, že se jedná o třetí variantu stanovení splatnosti, tedy na základě výzvy věřitele k placení. Tento závěr nemůže ovlivnit ani tvrzení žalobkyně o automatickém zesplatnění zbývající části kuní ceny při nezaplacení kterékoli splátky, protože splnění této podmínky je také primárně vázáno nejprve na vyúčtování splátky, ohledně níž by k neplacení mělo dojít. Pokud poté sama žalobkyně uvedla, není schopna označit žádný důkaz k prokázání svého tvrzení o odeslání vyúčtování žalované podle smluvního ujednání, nemůže být pochopitelně s žalobou na placení podle vyúčtování úspěšná. Žalovaná totiž doručení vyúčtování nepotvrdila a soud při rozhodování nemohl vycházet ze skutkových tvrzení žalobkyně ve smyslu § 153b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“), neboť žalobkyně se neúčastnila prvního jednání před soudem a vyhlášení rozsudku pro zmeškání proto pochopitelně nemohla navrhnout. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, jak uzavřel Ústavní soud České republiky například v usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, č. j. 15 C 71/2014-37, (zveřejněno na http://nalus.usoud.cz Search/Search). Přijetí výše uvedených závěrů přitom muselo být žalobkyni zřejmé, neboť z obdobných důvodů byla zamítnuta také její žaloba projednávaná zdejším soudem například ve věci vedené pod sp. zn. 15 C 10/2017. Dokazováním soud na jednání nezjistil ani to, že by žalobkyní uváděné zařízení bylo žalované předáno a že by za něj zaplatila jakoukoli částku. Z písemné smlouvy taková skutečnost nevyplývala a správnost obsahu vyúčtování nebyla nijak osvědčována žalovanou ve smyslu § 565 OZ. Jediné označené důkazy k doručení jakékoli písemností žalované se týkaly předžalobní výzvy k placení ze dne 18. února 2021. Jak však soud při zkoumání procesně významných skutečností ve vztahu k § 142a odst. 1 OSR ověřil, neobsahovala žádné vyúčtování a nebyla podepsána žalobkyní, nýbrž její současnou procesní zástupkyní, přičemž plná moc k hmotněprávnímu jednání jménem žalobkyně nebyla k důkazu žalobkyní označena. Tento dopis proto za vyúčtování žalobkyně považovat nelze. Nelze proto dovodit nejen vznik povinnosti zaplatit celý nedoplatek ceny zařízení v částce 3 150 Kč, ale ani vznik nároku na placení splátek této ceny po 150 Kč měsíčně (podle vyúčtování) a cen poskytnutých služeb v částce 798 Kč (podle vyúčtování). Vzhledem k těmto zjištěním a jejich hodnocení soud žalobu na zaplacení jistiny ve výši 4 247,86 Kč výrokem I. zamítl pro neunesení důkazního břemene žalobkyní. Nebyla-li žaloba na zaplacení jistiny shledána důvodnou, nelze žalobkyni přiznat ani žalovaný úrok z prodlení. Jestliže totiž nebylo zjištěno prodlení s plněním peněžité povinnosti, není možné dovozovat vznik nároku na její příslušenství, jež je sankcí za toto prodlení. Proto byla žaloba stejným výrokem zamítnuta i v tomto rozsahu. Výrokem II. pak soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádné z účastnic.