15 C 39/2021-18 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 3. prosince 2020 na zaplacení nevrácené zápůjčky v částce 4 000 Kč, poplatku za poskytnutí zápůjčky v částce 1 040 Kč, smluvní pokutu v částce 2 000 Kč a účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (písemné výzvy) v celkové výši 2 000 Kč Vedle toho se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení úroku z prodlení podle výroku I. K odůvodnění žaloby uvedla žalobkyně, že dne [datum] uzavřely účastnice smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě měla žalobkyně poskytnout žalované 4 000 Kč zasláním na bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaná se měla zavázat za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek 1 040 Kč. Zápůjčka a poplatek byly splatné dne 11. července 2019. Žalovaná podle žalobkyně zápůjčku nevrátila v celé výši, když uhradila 0 Kč. Žalobkyně dále popsala průběh sjednání smlouvy. K tomu mělo dojít dálkově prostřednictvím webové stránky žalobkyně a vepsáním PINu, který byl předtím odeslán na telefonní číslo žalované. Tento PIN byl podle žalobkyně prostým elektronickým podpisem žalované. K účelně vynaloženým nákladům dále žalobkyně uvedla odkaz na čl. 2 smlouvy a datum odeslání písemných výzev, který však nebyl soudu sdělen. Žaloba na placení smluvní pokuty byla odůvodněna jen tím, že byla žalobkyní vyčíslena na částku 2 tis. Kč a že žalobkyně nehodlala zatěžovat žalovanou neúměrnými náklady v souvislosti s jejím prodlením a vymáhá pokutu pouze do výše nepřesahující součin čísla 0,5 a výše spotřebitelského úvěru. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a stejně jako žalobkyně a její zástupkyně se nedostavila k jednání před soudem, nařízenému na den 25. října tr., když pouze neúčast žalující strany byla předem omluvena. Již na základě žalobních tvrzení, resp. jejich nedostatku, soud výrokem I. zamítl žalobu na placení smluvní pokuty 2 000 Kč a účelně vynaložených nákladů 2 000 Kč. Nebylo totiž zřejmé, na jakém základě by žalovaná měla být povinna tyto částky žalobkyni platit. Tedy zda se snad k placení měla zavázat, nebo zda povinnost vyplývá z jiné skutkové okolnosti. Samotné tvrzení o tom, že byly v neuvedený den odeslány nějaké výzvy neuvedeného vyzyvatele a s nejasným obsahem, jistě vznik této žalované povinnosti nezpůsobuje. Na základě dokazování ale soud nezjistil ani to, že by došlo ke sjednání žalobkyní tvrzené smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou o zápůjčce a poplatku. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení o sjednání smlouvy sice označila (zjevně písemnou) smlouvu o zápůjčce, tento důkaz však soud neprovedl, protože podle žalobních tvrzení se na jejím písemném vyhotovení měla nacházet jen řada čísel, nikoli jedinečný identifikační znak, který by bylo možné připsat pouze žalované. Pokud totiž nebyla písemnost žalovanou vlastnoručně podepsána a žalovaná v řízení ani jinak neosvědčovala správnost jejího obsahu, nemohl soud z obsahu této soukromé písemnosti při zjišťování skutkového stavu vycházet ve smyslu § 565 zákona č. 89/212 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) a v souladu s § 120 odst. 3 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). K prokázání tvrzení o průběhu kontraktace přitom žalobkyně žádné důkazy zjevně (důkazní návrhy byly obecné, dohromady k více žalobním tvrzením) neoznačila. Žalobkyně tedy nijak neprokazovala, že to byla právě žalovaná, kdo vyplnil příslušné dokumenty na jejích webových stránkách, kdo měl sdělit žalobkyni identifikační údaje žalované a kdo nakonec obdržel číselnou řadu, kterou mělo být potvrzeno sjednání smlouvy. Ze základu popisu skutkového děje žalobkyně označila významný důkaz jen k prokázání tvrzení o odeslání (převodu) peněz. K tomu mělo dojít připsáním na účet uvedený v žalobě. Soud proto při dokazování zjistil obsah elektronické přílohy s názvem [název přílohy] [anonymizována dvě slova], která jako jediná nekorespondovala s názvem žádného důkazního návrhu, ale obsahovala zřejmě údaje o peněžním převodu. Mohlo se tedy jednat o výpis z účtu žalobkyně, který byl již k důkazu označen (výpis z účtu dokládající poskytnutí jistiny). Z tohoto důkazního prostředku, který je zjevně jen částí původní písemnosti, se ovšem nepodávalo, kdo měl peníze ve výši 4 000 Kč převádět a kdo je měl přijímat. Samotná čísla účtů potřebnou vypovídací hodnotu jistě nemají. Žalobkyně k důkazu dále navrhovala, aby soud vyžádal vyjádření bankovních ústavů, z jejichž účtů byly prováděny transakce, o tom, že žalované byl poskytnut úvěr v tvrzené výši. Neuvedla však, jaký bankovní ústav by vyjádření měl poskytovat a jakého účtu a úvěru se mělo týkat. Tedy zda úvěr měl poskytovat bankovní ústav, nebo se snad mělo jednat o zde řešený vztah, jenž ovšem podle žalobkyně měl být zápůjčkou poskytovanou žalobkyní. V každém případě by však podle návrhu toto vyjádření měl poskytnout jen bankovní ústav, který vede účet, z nějž měly být peníze poslány. Stále by tak nebylo zjištěno, zda takto měla být zápůjčka poskytnuta žalované převodem na její bankovní účet. Soud proto ani tento důkazní návrh nevyslyšel. Vzhledem k nesplnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti žalobkyně (§ 79 odst. 1, § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 OSŘ) proto soud výrokem I. zamítl žalobu na vrácení zápůjčky a placení poplatku, smluvní pokuty a nákladů. S ohledem na svázanost žalovaného úrokového příslušenství s žalovanou jistinou, byla stejným výrokem zamítnuta také žaloba na placení úroku z prodlení. S ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o poskytnutí dodatečné lhůty k nápravě pokud soud nebude považovat tvrzení a důkazní návrhy za dostatečné. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla žádnou významnou skutečnost, pro kterou by bylo možné výjimečně prodloužit zákonem stanovenou lhůtu pro uplatnění tvrzení a navrhování důkazů v § 118b odst. 1 OSŘ, nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení procesní situace žalobkyně. Sankci neúčasti žalobce na jednání také výstižně charakterizoval Ústavní soud České republiky například v usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, č. j. 15 C 71/2014-37 (nález byl zveřejněn na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search). Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádné z účastnic.