15 C 63/2020-26 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně uplatněný rozkazní žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne [datum], ve znění doplnění žaloby ze dne [datum], na zaplacení částky 2 098 Kč. Ta představovala nedoplatek pojistného, žalovaného za dobu 41 dní v období od 19. června do 18. září 2019. Stejnou žalobou byl také žalován úrok z prodlení podle výroku I., aniž by byl tento nárok odůvodněn. Podle tvrzení žalobkyně sjednali dne [datum] účastnice pojistnou smlouvu [číslo] o závazku žalobkyně poskytnout žalované v případě nahodilé pojistné události pojistné plnění a závazku žalované platit žalobkyni pojistné. Předmět ujednání přitom nebyl blíže vysvětlen, když bylo jen právně hodnoceno, že se vztah účastníků řídil zákonem č. 168/1999 Sb. a zákonem č. 89/2012 Sb. Smlouva měla být sjednána distančním způsobem přijetím nabídky žalobkyně uhrazením první splátky pojistného. To mělo být sjednáno v částce 5 824 Kč za rok a placeno čtvrtletně po 1 456 Kč. První splátka pojistného tak byla provedena dne 20. března 2019 na účet uvedený v návrhu smlouvy pod variabilním symbolem, odpovídajícím číslu smlouvy. Žalovaná pak další platby podle smlouvy v žalované výši neprovedla. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a nedostavila se ani k nařízenému jednání, stejně jako žalobkyně a její zástupce, když pouze neúčast strany žalující byla předem omluvena. Již ze skromných žalobních (skutkových) tvrzení je zřejmé, že ujednání účastníků nelze právně hodnotit jako pojistnou smlouvu. Žalobkyně totiž neuvedla, co bylo předmětem smluveného závazku tak, aby bylo možné shodně s ní učinit právní hodnocení o uzavření pojistné smlouvy. Pokud se tedy dovolává uzavření smlouvy zaplacením prvního pojistného podle její nabídky ve smyslu § 2758 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) není jistě možné takový závěr přijmout. Z žalobkyní označených důkazů, resp. z označených a předložených písemných důkazních prostředků přitom soud nezjistil jakékoli ujednání účastníků. Návrh smlouvy nebyl podepsán žalovanou a nelze proto vycházet ze správnosti jeho obsahu ve smyslu § 565 OZ. Další označené důkazy jsou pak již v podstatě bez významu, neboť o sjednání smlouvy zaplacením pojistného nelze uvažovat. I kdyby však žalobní tvrzení v tomto smyslu byla perfektní, nepodařilo se soudu zjistit, že by platbu (podle žalobkyně pojistného) provedla právě žalovaná a že byla činěna ve prospěch žalobkyně. Avizovaný výpis z účtu byl totiž jen neautorizovaným písemným údajem o finanční transakci, aniž by z něj byla zřejmá jakákoli důkazně věrohodná identifikace plátce a příjemce platby. Přestože tedy soud dále vycházel z tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaná nezaplatila žalobkyni částku žalovanou jako pojistné, když žalovaná v tomto směru neuváděla tvrzení o případném opaku, ačkoli tato povinnost by jí jinak (v případě placení) tížila podle § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) nezbylo soudu než žalobu v této části výrokem I. zamítnout pro nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, tížící žalobkyni ve smyslu § 101 odst. 1 OSŘ. Žalobkyně se totiž domáhala zaplacení žalované jistiny na základě smluvního ujednání, které nebylo soudem zjištěno. Nebyla-li žaloba na zaplacení jistiny shledána důvodnou, nelze žalobkyni přiznat ani žalovaný úrok z prodlení. Jestliže totiž nebylo zjištěno prodlení s plněním jistiny peněžité povinnosti, není možné dovozovat vznik nároku na její příslušenství, když žalobkyně neuvedla, že by se jednalo o příslušenství jiné pohledávky. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě byla zcela procesně úspěšná žalovaná. Té však žádné náklady nevznikly a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádné z účastnic.