15 C 87/2020-24 — Okresní soud v Chebu

Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 23. července tr., se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 576 Kč jakožto nedoplatku pohledávky, složené z nevráceného úvěru (žalobkyní označeno jako nesplacená jistina) v částce 4 tis. Kč a z úroku 576 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném dále zaplacení úroku z prodlení z žalované jistiny v zákonné výši za období od 8. července 2016 do 20. dubna 2018 v částce 574,31 Kč a v poměrné výši podle výroku I. Platební povinnosti žalovaného dovozovala žalobkyně z rámcové smlouvy o úvěru, uzavřené v neuvedený den mezi společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným, podle níž mohl žalovaný požádat o úvěr a uvedená společnost byla oprávněna úvěr poskytnout. Žalovanému měly být poskytnuty finanční prostředky v částce 4 tis. Kč podle jeho SMS žádosti na jím uvedený bankovní účet bezhotovostním převodem dne [datum]. Podle čl. 5 odst. 6 rámcové smlouvy byl žalovaný povinen peněžní prostředky vrátit bezhotovostně spolu s poplatkem 576 Kč, představující podle žalobkyně úroky z úvěru, do 7. července 2016. Žalovaný to však neučinil a byl proto povinen platit také úrok z prodlení. Tyto pohledávky byly následně postoupeny žalobkyni smlouvou ze dne [datum] s účinností od 17. května 2018. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 20. října tr. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně a její zástupce svou neúčast předem omluvili. V daném případě jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalobkyně je zahraniční obchodní společnost registrovaná sídlem v [anonymizována dvě slova]. S ohledem na poslední bydliště žalovaného, zjištěné v České republice, vyplývá mezinárodní příslušnost zdejšího soudu z čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Zdejší soud tedy přistoupil k projednání věci. Rozhodným právem pro posouzení věci je právo České republiky, neboť v době vzniku závazkového vztahu, z nějž žalobkyně své právo dovozuje, byli všichni účastníci státní příslušností, bytem či sídlem v České republice a závazek smluvních stran měl být také plněn na území České republiky. Účastníci si přitom nesjednali právní režim cizího práva. Pozdější možná změna osoby věřitelky, která je zahraniční osobou, přitom nemůže být důvodem změny právního režimu původního závazku, neboť by se jednalo o změnu obsahu závazku, když právní režim má přímý vliv na obsah práv a povinností jeho účastníků. Ke stejnému závěru by ovšem soud dospěl, i pokud by smlouvy byly sjednány přímo s žalobkyní s ohledem na čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť nárok žalobkyně vychází ze spotřebitelské smlouvy, bydliště žalovaného spotřebitele je v České republice a dodavatel služeb svou činnost provozoval v zemi bydliště spotřebitele. Pro vyhovění žalobě bylo nejprve nutné, aby žalobkyně prokázala základ svých skutkových tvrzení, spočívající ve sjednání uvedeného závazku a poté i předání uváděných peněz úvěrující žalovanému. Smlouva o úvěru je totiž podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) jímž se řídí, jen závazkem úvěr poskytnout. Soud na základě provedeného dokazování nezjistil, že by k tvrzenému ujednání mezi úvěrující a žalovaným došlo. Žalobkyně k prokázání tohoto svého tvrzení k důkazu označila rámcovou smlouvu o úvěru, zjevně v písemné, žalobkyní předložené podobě; relevantní část výpisu z účtu [název účtu] [anonymizováno] potvrzující čerpání úvěru převedením na účet žalovaného, fakturu a platební historii. Písemnost obsahující výpis z bankovního účtu mohla prokázat jen převod peněz, či jejich výběr z bankovního účtu. V daném případě výpis nepotvrzuje, že by se skutečně mělo jednat o bankovní účet uváděné společnosti – úvěrující a že by převáděná částka byla odeslána právě na účet žalovaného. Identifikace majitele účtu na (části) výpisu chybí a neplný název společnosti u označení platby je zjevně jen popisem samotné platby. Její odeslání uvedenou společností tedy neprokazuje. Označení žalovaného u účtu, na něž byla platba posílána je také neúplné, když bylo uvedeno jen jeho jméno a příjmení, což k identifikaci příjemce s účastníkem právě tohoto řízení nepostačuje. Samotný výpis tedy neprokazuje sjednání tvrzené smlouvy, nýbrž její možný následek. Příčina tohoto tvrzeného následku proto zjevně tkví v písemnosti, označené jako rámcová smlouva o úvěru, která ovšem musela být doplněna dalším důkazem, prokazujícím tvrzení o žádosti žalovaného o konkrétní úvěr. Faktura a platební historie jsou totiž jen soukromými listinami (písemnostmi), tedy faktura účetním dokladem jejího výstavce a platební historie sumarizací (seznamem) autora dokumentu o provedených transakcí a mohly prokázat jen to, že byly vyhotoveny. Soud proto důkazy těmito písemnostmi také neprováděl. Onen další důkazní návrh ve vztahu ke konkrétní žádosti o úvěr ovšem žalobkyně neoznačila. Již proto nebylo možné žalobě vyhovět. Ani písemná smlouva ovšem neprokazovala tvrzení rámcové ujednání. Ani její obsah totiž nebyl jakkoli potvrzován žalovaným a proto žalobkyně nemohla z této písemnosti dovozovat pro sebe jakékoli příznivé skutečnosti (§ 565 OZ) Smlouva o úvěru nemusí být písemná, a proto její písemný text nemusí být podepsán oběma smluvními stranami. Z žádného žalobkyní označeného důkazu se ovšem nepodávalo, nebo podávat nemohlo, že by žalovaný potvrzoval vůli, být vázán právě zmíněným závazkem. Soud proto nedospěl k závěru, že by žalovaný takové jednání ve vztahu k úvěrující učinil. V souvislosti s rozsahem skutkových tvrzení a označení důkazů je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní týkající se pozitivní skutečnosti (zde sjednání smlouvy) tíží ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“) žalobkyni, nikoli žalovaného, po němž nelze požadovat, aby byť jen tvrdil, že žádnou smlouvu s úvěrující nesjednal. V této souvislosti lze odkázat na závěry, vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, zveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, str. 372, nebo ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 1807/2005, nebo ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, anebo ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007; všechna rozhodnutí zveřejněna i na webových stránkách: http://www.nsoud.cz). Opačný přístup, tj. přitakání tvrzením žalobkyně, jež by nebyla podložena relevantními důkazy, by umožnil domoci se při procesní pasivitě žalovaného (což je v řízeních o těchto nárocích velice časté) v podstatě jakéhokoli peněžitého plnění jen na základě vlastních tvrzení o výši žalované pohledávky. Procesní předpisy ovšem takový postup umožňují pouze za splnění poměrně přísných podmínek, mezi něž patří prokazatelné seznámení žalovaného s uplatněným nárokem s patřičným procesním poučením (při vyhovění žalobě pro uznání nebo fikci uznání), anebo naopak zvýšená procesní aktivita žalobce (pro kontumační rozhodnutí). Nic z toho se v projednávané věci nestalo. S ohledem na procesní efektivitu se pak soud již dále nezabýval tím, zda skutečně došlo ke sjednání smlouvy o postoupení pohledávek a v tomto směru proto neprováděl ani dokazování. Žalobkyně totiž svůj nárok spojovala výhradně s tím, že peníze byly poskytnuty na základě smlouvy, což nebylo vyvráceno, jen to nebylo v řízení potvrzeno (zjištěno). A jen v této kvalitě také mělo dojít k pozdějšímu postoupení jen pohledávek z úvěrové smlouvy a nikoli ze smlouvy jiné. Na základě výše uvedeného skutkového zjištění a jeho právního hodnocení proto soud výrokem I. žalobu na zaplacení částek 4 tis. Kč a 575 Kč, představující nevrácený úvěr a úrok, zamítl pro neunesení důkazního břemene. Protože nebylo zjištěno prodlení žalovaného s placením peněžitého dluhu, byla stejným výrokem zamítnuta také žaloba na placení úroku z prodlení. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.