15 C 89/2021-32 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 20. ledna tr., na zaplacení částky 3 036 Kč jakožto nedoplatku pohledávky, složené z dvou cen jízdného po 18 Kč a dvou přirážek k jízdnému po 1 500 Kč. Platební povinnost žalovaného dovozovala žalobkyně z toho, že žalovaný bez platného jízdního dokladu cestoval dopravními prostředky provozovanými žalobkyní (dále také jako„ přepravkyně“), a to [druh dopravního prostředku] na lince [označení] dne 11. září 2018 v čase 06:18 hodin a na lince [označení] dne [datum] v čase 06:05 hodin. Při těchto jízdách se žalovaný neprokázal na výzvu osoby pověřené žalobkyní platným jízdním dokladem a byla mu proto uložena povinnost zaplatit jízdné 18 Kč a přirážku k jízdnému 1 500 Kč. Tyto pohledávky žalovaný dosud neuhradil, přestože k tomu byl vyzván. Výše pohledávek odpovídá tarifu a smluvním přepravním podmínkám přepravkyně. Vedle těchto částek žalobkyně požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení z těchto částek podle výroků I. a II. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a stejně jako žalobkyně (jejíž neúčast byla ovšem předem omluvena) se nedostavil k jednání před soudem, nařízenému na den 29. prosince tr. 3. Před samotným projednáním věci se soud zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil, že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ. 4. Před hodnocením skutkového stavu soud zjistil, že žalobkyně označovala důkazy jen v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Takto označila k důkazu zápis o provedené přepravní kontrole, výzvu k plnění a hlášení o provedené přepravní kontrole. V dalším podání ze dne 29. dubna tr. žalobkyně již žádné důkazy výslovně neoznačovala. K tomuto podání byly připojeny opět elektronické písemnosti, které žalobkyně označila jen jako přílohy. Protože žalobkyně v tomto podání výslovně odkazovala na své smluvní přepravní podmínky a tarif, které byly právě částí příloh tohoto podání a protože žalobkyně nebyla v řízení kvalifikovaně zastoupena, vyhodnotil soud podání podle jeho obsahu jako označení dalších dvou důkazních prostředků, které pak na jednání provedl. 5. Na základě dokazování soud dospěl ke skutkovému zjištění, jež odpovídá žalobním tvrzením, týkající se jízdy žalovaného uváděnými dopravními prostředky, výše jízdného a přirážky k němu. Tato tvrzení byla prokázána zápisy o provedených přepravních kontrolách podepsanými vlastnoručně žalovaným. Výše jízdného pak vyplývá z tarifu žalobkyně a výše přirážky k němu vyplývá ze smluvních přepravních podmínek, jež odkazují na svou přílohu - ceník, který výši přirážky stanoví. 6. Soud však nemá za prokázané, že by žalovanému bylo žalobkyní uloženo zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému dříve, než výzvou ze dne 2. prosince 2020. Zápisy o provedených přepravních kontrolách, jako jediné písemné doklady podepsané žalovaným, totiž nic o uložení platební povinnosti nestanoví. Soud tedy vycházel z toho, že první výzva žalobkyně k zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému byla obsažena až v dopisu ze dne 2. prosince 2020, který byl podle připojené poštovní obálky doručován žalovanému až dne 9. prosince 2020, když žalobkyně o jiném způsobu doručení nic neuváděla. Podle výzvy měly být žalované částky zaplaceny žalobkyni do deseti dnů od doručení výzvy. 7. Shrneme-li uvedené skutkové zjištění, k němuž soud dospěl na základě označených důkazů, pak je zřejmé, že žalovaný použil dopravní prostředky provozované přepravkyní bez platného jízdního dokladu, když sám netvrdil, že by jízdním dokladem disponoval. Jde totiž o tvrzení o negativní skutečnosti, ohledně nějž tíží břemeno tvrzení a prokázání opaku žalovaného ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Žalobkyně dne 2. prosince 2020 uložila žalovanému zaplatit jízdné za uváděné jízdy v částkách po 18 Kč, které odpovídá tarifu přepravkyně a přirážky k jízdnému v částkách po 1 500 Kč, odpovídající přepravním podmínkám přepravkyně. 8. Přestože § 3 odst. 2 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, (dále jen„ PŘ”) stanoví, že přepravní smlouva je uzavřena nejpozději tím, že cestující nastoupí do vozidla nebo vstoupí do označeného prostoru přístupného jen s platným jízdním dokladem a přestože v projednávané věci bylo zjištěno, že žalovaný použil dopravní prostředek provozovaný přepravkyní vždy bez platného jízdního dokladu a netvrdil přitom, že by chtěl využít svého práva na přepravu z jízdního dokladu (který ostatně zřejmě ani neměl), je nutné přijmout právní závěr o tom, že mezi přepravkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o přepravě osob ve smyslu § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) ve spojení s § 3 PŘ neboť takový závěr přijal Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, vyhlášeném ve sbírce zákonů pod č. 78/2001, který je pro všechny závazný ve smyslu čl. 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. 9. Žalobkyně proto využila svého práva zakotveného v § 37 odst. 4 písm. d) a odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, (dále jen„ ZD“) a uložila žalovanému povinnost zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému. Jde o zvláštní deliktní povinnost žalovaného za porušení povinnosti cestovat při využití prostředku hromadné přepravy osob přepravním prostředkem pouze s platným jízdním dokladem, jak je zřejmé z § 15 písm. b) PŘ. Protože žalovaný nesplnil tuto svou povinnost ve lhůtě stanovené žalobkyní podle § 1958 OZ a ve smyslu § 15 písm. b) PŘ, je podle § 37 odst. 5 písm. b) ZD povinen zaplatit žalobkyni nejen jízdné a přirážky k jízdnému za porušení přepravního řádu, ale podle § 1970 odst. 2 OZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., také žalovaný úrok z prodlení. Neuhrazením jízdného a přirážky se žalovaný totiž dostal do prodlení s plněním peněžitého dluhu a žalobkyni vzniklo právo žádat po něm od prvního dne prodlení úrok z prodlení. 10. Žalovaný byl povinen platit do deseti dnů od 9. prosince 2020, kdy mu byla výzva doručena, resp. dostala se do sféry dispozice žalovaného na adrese, kterou žalobkyni sdělil jako svou adresu. Placeno tedy mělo být do 21. prosince 2020, když datum 19. prosince připadá na den pracovního klidu (§ 607 OZ). Protože tak neučinil, byl od 22. prosince 2020 s tímto placením v prodlení. Žalobkyní uváděný odkaz v podání ze dne 29. dubna tr. na čl. 4 odst. 12 smluvních přepravních podmínek není v této souvislosti významný, protože smluvní přepravní podmínky řeší jen dobu pro zaplacení přirážky a její výši. Samotný vznik povinnosti je však vždy vázán na jednání přepravkyně, jímž je povinnost k placení uložena. Ke splatnosti pochopitelně nemůže dojít dříve, než povinnost vznikne. V daném případě je navíc významné, že ve smyslu výše citovaného nálezu Ústavního soudu České republiky mají nároky žalobkyně právní původ ve smlouvě účastníků. V tomto smluvním vztahu tedy vystupovala žalobkyně na straně dodavatele profesionálka, podnikající v oboru přepravy osob a na straně odběratele vystupoval žalovaný. Ve vztahu k němu totiž nebylo tvrzeno, že by přepravu využíval v souvislost se svou podnikatelskou činností. Závazkový vztah účastníků je tak nutno hodnotit jako spotřebitelský ve smyslu § 419, 420 a 1810 a násl. OZ. Podle § 1817 OZ přitom platí, že podnikatel nesmí po spotřebiteli požadovat další platbu, než kterou je spotřebitel povinen uhradit na základě hlavního smluvního závazku, pokud spotřebitel nedal k této další platbě výslovný souhlas. Protože žalobkyně nic o výslovném souhlasu žalovaného s povinností platit přirážku k jízdnému netvrdila, nelze při právním hodnocení vzniku nároku na její placení vycházet z přílohy smlouvy, a to ani ohledně splatnosti, nýbrž z obecné právní úpravy obsažené ve výše citovaných ustanoveních. 11. Z těchto všech důvodů soud výrokem I. vyhověl žalobě na zaplacení žalované jistiny a žalovaného úroku z prodlení za dobu prodlení žalovaného. Výše úroku z prodlení ovšem odpovídá počátku zjištěného prodlení žalovaného a činí proto podle výše citovaného nařízení vlády jen 8,25 % ročně. Výrokem II. pak soud žalobu ve zbytku zamítl. 12. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, podle kterého je kritériem poměr procesního úspěchu ve věci. Žalobkyně byla procesně úspěšná ohledně částky 3 036 Kč s poměrným příslušenstvím, jež v den vyhlá