17 C 339/2019-38 — Okresní soud v Chebu

Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 23. září 2019 se žalobci domáhali po žalovaném zaplacení nájemného v částce 32 200 Kč za užívání blíže nespecifikované věci v době od dubna do července 2019 podle nájemní smlouvy sjednané mezi účastníky dne 4. února 2019. Stejnou žalobou se také domáhali zaplacení náhrady škody za rozbité okno v kuchyni v částce 2 115 Kč. K jednání nařízenému na den 3. února tr. se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobců, přičemž pouze žalobci svou neúčast předem omluvili. Při zjišťování skutkového stavu soud vycházel z tvrzení žalobců o tom, že žalovaný dosud žalované částky nezaplatil. Jde totiž o tvrzení o negativní skutečnosti, ohledně níž proto tíží břemeno tvrzení o opaku a důkazní břemeno žalovaného ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) který však nic o zaplacení netvrdil. Již ze žalobních tvrzení je zřejmé, že žalobě nebylo možné vyhovět ohledně náhrady škody 2 115 Kč. Nebyly totiž uvedeny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit právní povinnost žalovaného škodu v této výši nahrazovat. Výrokem II. proto byla žaloba v této části zamítnuta. Další část žaloby se týkala nájemného, přesněji plateb, k nimž se měl žalovaný smluvně zavázat, neboť žalobci netvrdili nic, z čeho by bylo možné dospět k právnímu hodnocení o sjednání nájemní smlouvy. Po dokazování soud zjistil, že taková povinnost byla sjednána, a proto žalobě výrokem I. v této části vyhověl, když povinnost žalovaného vychází z § 2213 ve spojení s § 2246 odst. 1 a z § 2247 odst. 4 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“), jak nakonec soud z písemné smlouvy nad rámec žalobních tvrzení v souladu s právním hodnocením žalobců zjistil. Protože žalovaný tuto svou povinnost nesplnil v době sjednané ve smyslu § 1958 odst. 1 OZ, soud žalobě v této části výrokem I. vyhověl. Lhůta k placení byla stanovena podle § 149 odst. 1 OSŘ. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, podle kterého je kritériem poměr procesního úspěchu ve věci. V daném případě byli žalobci převážně procesně úspěšní a proto jim svědčí právo na náhradu vynaložených nákladů v poměru 87,6 % (93,8 - 6,2). Žalobci požadovali ze svých nákladů nahradit výdaje za soudní poplatek ve výši 1 373 Kč, odměnu svého zástupce v částce 1 250 Kč za sepis jednoduché výzvy k plnění a v částce 2 500 Kč za sepis žaloby. Dále žádali paušální náhradu provozních výdajů zástupce žalobců za tyto uváděné úkony právní služby po 300 Kč a nakonec zřejmě náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z nahrazované odměny a výdajů svého zástupce. Žalobci vynaložili (resp. lze očekávat, že vynaloží) k účelnému uplatnění svého práva před soudem ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ tyto náklady na: soudní poplatek v částce 1 373 Kč podle § 137 odst. 1 OSŘ; odměnu svého zástupkyně, který je advokátem, počítanou v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky vyjádřeným například v jeho rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, zveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013, část občanskoprávní a obchodní, (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách http://www.nsoud.cz/), podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za jeden úkony právní služby (sepis žaloby) v částce 2 500 Kč podle § 7 ve spojení s § 11 advokátního tarifu; provozní výdaje zástupce žalobců v paušální výši 300 Kč za zohledněný úkon právní služby, a to ve smyslu § 13 odst. 3 advokátního tarifu, také podle závěrů Nejvyššího soudu České republiky, obsažených tentokráte například v jeho usnesení ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001; náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z odměny a hotových výdajů zástupce žalobců ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) OSŘ a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Celkem se jedná o částku 4 761 Kč, ze které je žalovaný povinen žalobcům nahradit 4 171 Kč (~ 87,6 %). O splatnosti k rukám zástupce žalobců soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. Další žádanou náhradu, jež se týká nákladů za úkon právní služby zástupce žalobců, spočívající ve výzvě k plnění, soud nehodnotil jako procesní výdaj k účelnému uplatnění práva před soudem, neboť žalobci nevysvětlili o jakou výzvu se mělo jednat a její důvod. Pokud se snad mělo jednat o výzvu činěnou před zahájením řízení, nelze při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednit. Výzvu k plnění totiž nelze posuzovat jako výdaj žalobců vynaložený v průběhu řízení a jde tedy o hmotněprávní příslušenství žalované pohledávky ve smyslu § 513 OZ, které musí žalobci učinit předmětem řízení. V této souvislosti je nutné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu České republiky, vyjádřené v jeho usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1655/2014, podle nějž náklady vynaložené na předžalobní upomínku nepředstavují náklady řízení ve smyslu § 137 odst. 1 OSŘ.