11 C 65/2018-501 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobce se po žalované domáhal, aby mu zaplatila částku uvedenou ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že dne [datum] žalovaná spolu se svým manželem prodala kupní smlouvou třetí osobě nemovitosti v [katastrální uzemí] za kupní cenu ve výši 3 700 000 Kč, přičemž dohodou ze dne [datum] se žalovaná zavázala v případě prodeje dotčených nemovitostí vyplatit žalobci odpovídající část kupní ceny, což však neučinila. Dle názoru žalobce mu přitom náleží polovina obdržené kupní ceny. 2. Žalovaná ve svém vyjádření potvrdila uzavření dohody mezi účastníky týkající se užívání části nemovitostí, nákladů na jejich údržbu a nároku na podíl z jejich prodeje. Žalobce však dle žalované nehradil náklady na provoz dotčených nemovitosti, ani nevrátil žalované půjčku sjednanou v dohodě. Žalovaná tak namítla rozpor žalobou uplatněného nároku s dobrými mravy a dále promlčení uplatněné pohledávky. 3. Žalovaná k námitce promlčení uvedla, že k porušení povinnosti z dohody uzavřené mezi účastníky v r. 2005 mohlo dojít teprve uzavřením kupní smlouvy v r. 2017, neboť žalovaná v rozporu s dobrými mravy převedla na svého manžela část nemovitostí darem, aby se zbavila své povinnosti vyplývající z dohody uzavřené mezi účastníky v r. 2005. 4. Při skončení prvého jednání ve věci dne 27. 8. 2019 byla straně žalující po poučení o koncentraci řízení poskytnuta na její žádost dodatečná lhůta k doplnění rozhodných skutečností a důkazních návrhů do 11. 9. 2019, nicméně žalobce této lhůty k žádnému doplnění nevyužil. Ode dne následujícího tedy strana žalující pozbyla možnost vnášet do řízení nové rozhodné skutečnosti a nové důkazní návrhy, přičemž uvedený následek nastává přímo ze zákona, aniž by jej kterýkoliv soud mohl svým postupem ovlivnit. Skutkový stav, který do té doby nebyl vnesen do řízení, se stává irelevantním, jakkoliv by byl jinak snad objektivně dán. 5. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající základním skutkovým tvrzením, nicméně v rozsahu dále uvedeném šlo v podstatě o skutečnosti nesporné, Bylo tedy zjištěno, že mezi žalobcem a žalovanou byla v srpnu 2005 uzavřena dohoda o užívání prvního podlaží a rekonstrukci prvního podlaží v domě [adresa] v obci [obec], [katastrální uzemí], ve které se strany dohodly na užívání domu [adresa], dále na jeho obecné neprodejnosti, přičemž pro případ prodeje sjednaly pravidla rozdělení obdržené kupní ceny mezi strany, dále na nákladech provozu domu a podílu na investicích do domu, dále na užívání blíže nespecifikované„ zahrady“ a„ zbylých pozemků“, převzetí plnění dluhu žalobce a dalších vzájemných závazcích. Z kupní smlouvy ze srpna 2017 pak vyplývá, že žalovaná spolu se svým manželem jako prodávající převedli na paní [jméno] [příjmení] jako kupující vlastnické právo k nemovitostem v obci [obec], [katastrální uzemí], za kupní cenu 3 700 000 Kč, kdy rodinný dům [adresa] a garáž na pozemku parc. č. st. [číslo] převedl na kupující manžel žalované jako výlučný vlastník a ostatní pozemky v kupní smlouvě uvedené pak převedli oba manželé společně s tím, že tyto náležely do jejich společného jmění. Z darovací smlouvy ze dne 15. 12. 2010 pak plyne, že shora uvedený dům [adresa] darovala žalovaná jako výlučná vlastnice svému manželovi, a to s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 21. 12. 2010. Dále lze mít z dopisu ze dne 15. 8. 2017 za prokázané, že manžel žalované deklaroval ve vztahu k zástupci žalobce vůli dodržet závazky žalované z dohody z r. 2005, ovšem za podmínky vyrovnání dluhů žalobce. Skutečnosti zjištěné z dalších provedených důkazů soud nepovažoval z hlediska právních závěrů tohoto rozsudku za relevantní, tudíž se jimi dále nezabýval. 6. Na základě shora uvedeného soud nemohl dospět k závěru o důvodnosti podané žaloby, neboť odpovídá sice skutečnosti, že žalovaná se dohodou o užívání prvního podlaží a jeho rekonstrukce v domě [adresa] [anonymizováno] [část obce], [územní celek], k.ú. [část obce] z r. 2005 zavázala nepřevést dům [adresa] bez souhlasu žalobce a dále byla stanovena pravidla vypořádání obdržené kupní ceny mezi stranami pro případ odsouhlaseného prodeje, nicméně současně je třeba mít na zřeteli, že se jedná pouze o závazek s obligačními účinky mezi jeho stranami, přičemž žalovaná již v r. 2010 svou darovací smlouvou ze dne 15. 12. 2010 převedla předmětný objekt [adresa] na svého manžela, čímž se připravila o možnost plnit své závazky z dohody upravující užívání [adresa] z r. 2005. Zásadně přitom platí, že obligačněprávní závazky nemohou limitovat či dokonce negovat věcněprávní účinky smluv uzavíraných vlastníkem nemovitosti, tedy omezovat realizaci práva vlastníka podle svého užívání disponovat se svým vlastnickým právem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 379/2010). Upřednostňuje se ochrana třetí osoby před ochranou druhé smluvní strany, pokud se jejich zájmy dostanou do konfliktu (tj. konfliktu obligace s věcným právem). Vychází se jednoduše z toho, že účelem smlouvy je ochrana zájmů jejích smluvních stran, přičemž porušení ve smlouvě vyjádřených a regulovaných zájmů jedné smluvní strany se v zásadě má projevit výhradně v poměrech stran závazkového vztahu (právního pouta), nikdy nemůže svými účinky zasáhnout do postavení třetí osoby stojící mimo smluvní vztah, vyjma případů upravených zákonem. Chráněny jsou přitom i zájmy druhé smluvní strany, tj. žalobce, neboť pokud se žalovaná porušením převzatého smluvního závazku nepřevést předmětnou nemovitost zbavila možnosti splnit tam sjednané závazky, náleží žalobci právo na náhradu škody, která mu tím vznikla. Ve formě náhrady škody tak žalobce může dosáhnout majetkového ekvivalentu toho, čeho se nyní domáhá svým požadavkem na vypořádání závazků žalované z dohody o užívání z r. 2005. Otázka, kdy se může žalobce takového majetkového ekvivalentu domáhat, nemůže být dle názoru soudu věcí vlastní úvahy žalobce, nýbrž se musí odvíjet od objektivních skutečností. Žalobce se tak měl a mohl domáhat po žalované náhrady škody, která mu porušením jejich vzájemné dohody o užívání prvního podlaží a jeho rekonstrukce v domě [adresa] [anonymizováno] [část obce], [územní celek], k.ú. [část obce] z r. 2005, v důsledku následného darování nemovitosti [adresa] vznikla. Žalobce se přitom podle vlastního vyjádření (k výzvě soudu) dozvěděl o převodu vlastnictví předmětné nemovitosti již v r. 2011, tedy již v té době se dozvěděl o škodě, i o tom, kdo za ni odpovídá (§ 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Pokud tedy žalovaná v řízení vznesla námitku promlčení uplatněného nároku, nemohl soud žalobci právo přiznat, jak plyne z ustanovení § 100 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a žalobě vyhovět. Tolik k základní úvaze o promlčení uplatněného právo, na jejímž základě soud žalobu zamítl. K tomu lze dále dodat, že pokud žalobce považoval ochranu svých zájmů při užívání dotčených nemovitostí za natolik zásadní, aby dle jeho vůle působila nejenom vůči samotné žalované, ale také vůči všem třetím osobám do neurčité budoucnosti, jak je nyní v podstatě argumentováno, pak zásadní jejich část mohl konstituovat formou věcného práva. Jakékoliv jiné (širší) chápání účinků dohody účastníků z r. 2005 totiž neguje zásadní rozdíly mezi věcnými a (pouhými) obligačními účinky smluv. Nelze se přitom odvolávat na jakési privilegované zacházení s laickými adresáty práva, neboť normy občanského zákoníku neplatí pouze pro odborníky, nýbrž v prvé řadě a především pro laiky, jak uvedeno dále. 7. Ke shora uvedenému ovšem dlužno přičinit ještě další dvě úvahy. Za prvé v průběhu řízení bylo stranou žalující prezentováno, že smlouvu uzavírali laici, její obsah tudíž tomuto faktu odpovídá (tj. s přihlédnutím k tomu je třeba jej interpretovat), dále že předmět smlouvy ve skutečnosti tvořily veškeré nemovitosti, které byly posléze učiněny i předmětem kupní smlouvy z r. 2017. Není nejmenšího sporu o tom, že se soud musí pokusit o výklad jakéhokoliv právního jednání v souladu s postupy formulovanými zákonem (v řešených souvislostech př. ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), judikaturou i doktrínou (př. Melzer, F.: Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2011). V praxi však zůstávají jakékoliv snahy o vyhovění tomuto ideálu pravidelně beznadějné. V realitě probíhajícího sporu o plnění ze smlouvy uzavřené mezi spornými stranami, pochopitelně každá ze stran vnáší do sporu pouze takové skutečnosti, které svědčí jejímu procesnímu postavení, aniž by soud měl možnost jakkoliv verifikovat, které z nich jsou pravdivé a které smyšlené, neboť procesu uzavření smlouvy se nikdo další nad rámec osob zainteresovaných na výsledku řízení pravidelně neúčastnil (s případy negociací dokumentovaných zápisy či záznamy anebo realizovaných za účasti nezainteresovaných osob se praxe setkává naprosto sporadicky, následné či souvislé jednání stran lze často interpretovat mnohoznačně). Právě zmíněnou variantu lze přitom označit ještě za variantu procesně příznivější,