12 C 221/2022-66 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu [číslo] s názvem [ulice] půjčka v hotovosti týdenní [číslo] (dále jen„ smlouva“), na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] zápůjčku ve výši 16 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit včetně úplaty za poskytnutí zápůjčky ve výši 13 967 Kč sestávající z úroku ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení, a flexibilní splácení a částky za administrativní činnosti a komfortní splácení, a to v šedesáti týdenních splátkách po 500 Kč s tím, že poslední splátka činila 467 Kč. Žalovaný dosud uhradil na závazek částku 19 600 Kč, z čehož částka 9 810,12 Kč byla započtena na jistinu, částka 9 789,88 Kč byla započtena na poplatky spojené s poskytnutím a správou úvěru. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou ze shora uvedené smlouvy byla postoupena žalobkyni, která se podanou žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny 6 189,88 Kč, poplatků za poskytnutí a správu úvěru ve výši 4 177,12 Kč, smluvní pokuty sjednané ve smlouvě ve výši 0,1 % denně kapitalizované ke dni 1. 2. 2022 v částce 8 350,02 Kč, sankčních poplatků ve výši 4 900 Kč, úroku z prodlení a sjednaného úroku 29 % ročně z jistiny 6 189,88 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. 3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně v řízení prokázala, že před uzavřením smlouvy o zápůjčce [číslo] byly žalovanému vyplaceny finanční prostředky ve výši 16 000 Kč. Soud má za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce dne [datum] ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení v částce 6 388 Kč, částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 717 Kč, ve spojení se sjednaným úrokem ve výši 2 862 Kč, když žalovaný se na poskytnutou jistinu zápůjčky ve výši 16 000 Kč zavázal uhradit úrok včetně poplatků ve výši 13 967 Kč, tedy celkem částku 29 967 Kč, při sjednané splatnosti závazku v délce mírně přesahující jeden rok. V článku 6., 6.1. byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení. V článku 6., 6.3., 6.4. byly sjednány další poplatky jakožto paušalizovaná náhrada nákladů za vyhotovení a odeslání upomínek. Pokud přitom právní předchůdkyně žalobkyně určuje poplatky ve výši 11 105 Kč, tedy v rozsahu 69 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě těchto„ poplatků“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen pevný úrok v částce 2 862 Kč, tedy ve výši 29 % ročně, avšak při součtu úroku a poplatků ve výši 11 105 Kč, se reálně jednalo o navýšení o 87 %, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47. 4. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 16 000 Kč. Žalovaný dosud uhradil na závazek částku v celkové výši 19 600 Kč, tedy uhradil jak vyplacenou částku 16 000 Kč, přičemž žalovaným uhrazená částka by pokryla i obvyklý úrok za dobu poskytnutí finančních prostředků žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně. Soud tudíž žalobu jako zcela nedůvodnou výrokem I. zamítl. 5. Výrokem II. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, a to podle zásady úspěchu ve věci. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v řízení plně procesně úspěšný, náleželo tomuto právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na to, že soud na jeho straně nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.