12 C 25/2022-15 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače, čímž mu ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto svoji povinnost žalovaný splnil dne 1. 3. 1990. Popsaným jednání žalovanému vznikla povinnost platit poplatek v souladu se zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích. Žalovaný tuto povinnost nesplnil, když nezaplatil televizní poplatky v částce 130 Kč za měsíc červen 2021, po 135 Kč měsíčně za období od července 2021 do září 2021 včetně tohoto měsíce. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky, jak jí ukládají shora zmíněné zákony, žalovaný však svoji povinnost ani v dodatečné lhůtě nesplnil. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání. Soud má za prokázané, že žalovaný se stal v březnu 1990 poplatníkem televizního poplatku. Povinnost tvrzení stanovená § 101 odst. 1 písm. a) OSŘ a povinnost důkazní stanovená § 120 odst. 1 OSŘ ohledně zaplacení poplatků, resp. ohledně jiné právně významné skutečnosti, která by oprávněnost žalobou uplatněného nároku vyvracela, leží na žalovaném, který však žádnou z těchto povinností nesplnil, a proto má soud za prokázané, že poplatky neuhradil. Soud tak vycházel ohledně výše nezaplacených poplatků z tvrzení žalobkyně. Povinnost hradit poplatek a jeho výše vyplývá z § 3 odst. 2, § 6, § 7 odst. 1 a § 10 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích. Žalobě proto bylo vyhověno a soud přiznal žalobkyni i úrok z prodlení, neboť žalobkyně jej požadovala vždy ode dne následujícího po splatnosti té které platby poplatku a ve výši, která odpovídá § 1968 ObčZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto jí podle ustanovení § 142 odst. l občanského soudního řádu vůči žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Soud tak žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu v celkové výši 400 Kč, odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku. Náklady na zastoupení advokátem pak nelze s ohledem na závaznou judikaturu Ústavního soudu ČR považovat při absenci jakékoliv obrany žalovaného za účelně vynaložené (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 24. 7. 2013, I. ÚS 3344/12). Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalovanému v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám advokáta žalobkyně.