15 C 235/2021-31 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně uplatněný rozkazní žalobou, podanou k Okresnímu soudu v Sokolově dne 1. března 2021 a postoupenou zdejšímu soudu dne 26. dubna 2021, na zaplacení 1 151,39 Kč, představující v částce 651,39 Kč (4 x 189,99 – 108,57) nájemné za užívání zařízení označeného jako [druh zařízení] [anonymizováno], účtované žalobkyní se splatností ve dnech 20. listopadu a 20. prosince 2018 a 20. ledna a 20. února 2019, a nezaplacený poplatek za odpojení v částce 500 Kč z důvodu nedoplatku. Podle žalobkyně uzavřel právní předchůdce žalobkyně s žalovaným dne [datum] smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] podle níž měla žalobkyně poskytnout žalovanému k pronájmu výše uvedené zařízení za 190 Kč měsíčně. Podle všeobecných podmínek právní předchůdce žalobkyně vystavoval vyúčtování služeb po skončení každého zúčtovacího období. Žalovaný nehradil řádné a včas vystavená vyúčtování a proto mu byly dne 12. února 2019 služby odpojeny. Podle ceníku byla žalobkyně oprávněna účtovat žalovanému náhradu nákladů za odpojení. Faktury byly žalovanému zaslány podle smlouvy na emailovou adresu. Žalovaný byl na vyúčtování upozorněn v sekci„ Celkem k platbě z minulého období“ a prostřednictvím SMS upomínek, či písemných upomínek. Doručení vyúčtování žalobkyně prokazovala výpisem z klientského účtu, podle nějž žalovaný určitou dobu hradil ceny za služby. Žalovaný uvedené částky nezaplatil přes další (předžalobní) výzvu žalobkyně ze dne 8. června 2020. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně a její zástupce se nedostavil ani k prvnímu jednání před soudem, nařízenému ve věci na den 28. března tr., když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. Žalobě nebylo možné vyhovět pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemeně, které tíží žalobkyni podle § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), ve vztahu ke dvěma základním skutečnostem. Již ze žalobních tvrzení je zřejmý rozpor, pro nějž nelze žalobkyni právo uplatněné žalobou přiznat. Žalobkyně totiž jednak tvrdila, že smlouvu s žalovaným měl uzavřít (tedy zřejmě i sjednat) její právní předchůdce, jehož specifikace nebyla uvedena. Zařízení však měla žalovanému poskytnout žalobkyně a naopak opět právní předchůdce žalobkyně měl vystavovat svá vyúčtování nájemného a poplatku za odpojení. Bez vyjasnění tohoto vztahu mezi žalobkyní a jejím právním předchůdcem ovšem nelze ve prospěch žalobkyně právně hodnotit její aktivní věcnou legitimaci k uplatnění žalovaného nároku. Ze smlouvy [číslo] pak soud zjistil, že byla skutečně sjednána mezi žalovaným a jinou sobou, než žalobkyně. Nebylo z ní však patrné, že by se mělo jednat o nájem zařízení uvedeného žalobkyní za žalobkyní uváděné nájemné. Smlouva se týkala pronájmu [druh zařízení] [anonymizováno] a [druh zařízení] [anonymizováno]. Že by se však mělo jednat o zařízení s názvem [druh zařízení] [anonymizováno] z písemnosti nevyplývalo. Ani u tohoto jiného zjištěného pronájmu přitom nebyla ve smlouvě uvedena jakákoli cena, resp. výše nájemného. Pokud by se tedy jednalo o tvrzený nájem, nebylo ani zřejmé, že žalobkyní žalovaná částka byla určena správně. Nemožnost takového posouzení vyplývala také z nedostatku tvrzení, za jaké konkrétní období bylo nájemné žalováno. Nakonec soud ani z uváděné smlouvy žalovaného s jinou osobou nezjistil, že by se měl zavázat k placení jakéhokoli poplatku za odpojení podle ceníku právního předchůdce žalobkyně. Ve spotřebitelských smlouvách je totiž ve smyslu § 1799 a § 1817 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) obecně zapovězeno zakotvovat vedlejší povinnost do přílohových dokumentů smlouvy o hlavním závazku, aniž by byl spotřebitel na existenci takové vedlejší povinnosti výslovně upozorněn. Protože žalobkyně netvrdila, že by žalovaný smlouvu sjednal v souvislosti se svou podnikatelskou činností a že by žalovaný výslovně na cokoli ohledně tohoto konkrétního poplatku (žalobkyní hodnoceno také zřejmě jako náhrada nákladů za odpojení, jež má ovšem zjevně charakter paušální platby) odsouhlasil, není nyní povinen k takové platbě. Nakonec byly důvodem zamítnutí žaloby také okolnosti, z nichž žalobkyně dovozovala splatnost žalovaných částek Doba pro placení byla zjevně závislá vždy na výzvě věřitele ve smyslu § 1958 OZ. I vyúčtování se stanovením lhůty pro placení je totiž nutné za výzvu považovat. Žalobkyně netvrdila, kdy měla být vyúčtování žalovanému předána, a obdobné tvrzení neuplatnila ani ve vztahu k předžalobní výzvě k placení. Samotná vyúčtování žádná potvrzení o doručení neobsahovala a žalobkyně nic v tomto směru ani netvrdila. Ve vztahu k předžalobní výzvě byl sice k důkazu označen také doklad o odeslání. Tato výzva však neobsahovala vysvětlení jednotlivých pohledávek, které by měly tvořit celkový dluh 6 859,49 Kč. Nebylo z ní tedy zřejmé, že se týká i žalovaných pohledávek. Protože ani žaloba v této věci, kterou by bylo možné považovat za hmotněprávní výzvu k plnění, nebyla žalovaným převzata a soudu není známo, zda se žalovaný zdržuje na své evidenční adrese (§ 46b OSŘ), kam byla poštou procesně doručována žaloba, nemohl soud dospět k právnímu závěru, že žalované pohledávky byly v době vyhlášení rozsudku již splatné. Žaloba byla proto výrokem I. zamítnuta, aniž by bylo nutné hodnotit další provedené důkazy, či skutková tvrzení žalobkyně. Výrokem II. pak soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.