15 C 264/2021-73 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 28. července 2021, ve znění doplnění žaloby ze dne 30. července 2021. Žalobkyně se takto domáhala zaplacení pohledávek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] smluv o doplňkových službách, a to o inkasní službě a službě [název služby], uzavřené mezi účastníky dne [datum]. Ty představovaly nevrácený úvěr v částce 12 tis. Kč, nezaplacené inkasní služby v částce 6 048 Kč, nezaplacené služby [název služby] v částce 3 024 Kč za podporu odklad, 3 024 Kč za podporu nemoc a 3 024 Kč za podporu práce, poplatky za upomínky v částce 800 Kč a smluvní pokutu v částce 6 tis. Kč. Poplatky za zaslání upomínek měly být také uváděnou smlouvou sjednány a jednalo se o poplatek za 1. upomínku ve výši 300 Kč a za 2. upomínku ve výši 500 Kč Smluvní pokuta byla uplatněna pro porušení smluvní povinnosti zaplatit splátku úvěru dne 15. dubna 2021. Vedle toho se žalobkyně domáhala placení úroku 10 224,77 Kč a úroku z prodlení podle výroku I., tedy v zákonné výši 8,25 % a ve sjednané výši 0,1 % denně. Uváděné smlouvy měly být mezi účastníky sjednány prostřednictvím klientské zóny v souladu s čl. X. smlouvy, na čemž se smluvní strany měly dohodnout, jak je patrné z odsouhlasené smluvní dokumentace a navazujících úkonů, jimiž bylo doložení souhlasu s inkasem a potvrzení o verifikační platbě. Úvěr měl být sjednán na dobu určitou v délce 72 měsíců a celková částka placená žalovaným měla činit 22 248 Kč (vedle jistiny 12 tis. Kč dále úrok 10 248 Kč). Placení mělo být prováděno po 309 Kč měsíčně a měsíčně měly být placeny také doplňkové služby. Žalovaný se dostal do prodlení s placením splátky splatné do 15. dubna 2021. Proto byl žalobkyní upomínán upomínkami ze dne 20. dubna a 5. května 2021. Protože na to žalovaný nereagoval, využila žalobkyně svého práva ze smlouvy a vyzvala žalovaného k zaplacení celého nároku v částce 44 205,26 Kč, představující také všechny žalované pohledávky. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 11. dubna tr. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, aniž by neúčast kohokoli z nich byla předem omluvena. Protože žalovaný neuznal žalovaný nárok, neučinil nesporným skutková tvrzení žalobkyně, ani nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání a protože platební rozkaz, jímž bylo původně žalobě zdejším soudem vyhověno, byl jako nepravomocný zrušen usnesením zdejšího soudu ze dne 19. října 2021, bylo nezbytné prokázat skutečnosti, tvrzené žalobkyní. Ustanovení § 79 odst. 1 a § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“) totiž ukládá účastníkům povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud nemůže před právním hodnocením vycházet jen ze skutkových tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní zákonem předepsané podmínky. Soud však na základě provedeného dokazování nedospěl ke zjištění, že by k tvrzenému ujednání mezi úvěrující a žalovaným došlo. Žalobkyní k důkazu označené a předložené písemné smlouvy o úvěru a dalších službách a písemná potvrzení či žádosti žalovaného (o úvěr či inkaso) nebyly ohledně správnosti jejich obsahu jakkoli žalovaným potvrzovány, přestože se zjevně jednalo o soukromé písemnosti použité žalobkyní proti žalovanému ve smyslu § 563 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Písemné potvrzení o vyplacení úvěru bylo jen podepsaným sdělením žalobkyně, také bez jakéhokoli potvrzení správnosti obsahu žalovaným. Detaily pohybu, tedy zřejmě žalobkyní označeným důkazním prostředkem doklad o vyplacení úvěru, nebo potvrzení o verifikační platbě, byly ve skutečnosti částečnými výpisy z účtu obsahovaly údaje o převodech peněz, jejichž výše se ovšem neshodovala s žalobními tvrzeními a nebylo z nich ani zřejmé, že by se tyto peníze měly dostat do dispozice žalovaného. pouhý popis platby příjmením žalovaného bez dalšího jistě není důkazem o převodu peněz konkrétní osobě. Ve vztahu ke konkrétnímu tvrzení o uskutečnění kontraktačního jednání prostřednictvím klientské zóny, žalobkyně žádný významný důkaz neoznačila. Smlouva o úvěru (budeme-li jí takto souladně s žalobkyní hodnotit) jistě nemusí být písemná, a proto její písemný text nemusí být podepsán oběma smluvními stranami. Z žádného žalobkyní označeného důkazu se ovšem nepodávalo, nebo podávat nemohlo, že by žalovaný potvrzoval vůli, být vázán právě zmíněným závazkem. Soud proto nedospěl k závěru, že by žalovaný takové jednání ve vztahu k úvěrující učinil. Ostatní žalobkyní označené důkazy (důkazní prostředky) totiž tvrzené ujednání také z podstaty věci prokázat nemohly, a proto nebyly soudem při dokazování využity. Ohledně obsahu smluvních ujednání, jež žalobkyně soudu předložila v písemné formě, proto nebylo možné uvažovat o jakémkoli vztahu k žalovanému, ani o věrohodnosti uvedených údajů. V souvislosti s logikovu žalobních tvrzení je třeba rozlišovat příčinu určité skutečnosti a její následek. Jistě nelze přisvědčit tomu, že žalovaného zavazoval čl. X. smlouvy upravující průběh kontraktace, pokud nejprve žalovaný neprojevil vůli, být tímto článkem vázán. Nic takového přitom soud nezjistil. Proto je odkaz na příslušné ustanovení smlouvy, jehož sjednání soud nezjistil, nepřípadný. V souvislosti s označením důkazů je třeba zdůraznit, že břemeno důkazní, týkající se pozitivní skutečnosti (zde sjednání smlouvy a předání úvěrových peněz) tíží ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ žalobkyni, nikoli žalovaného, po němž nelze požadovat, aby byť jen tvrdil, že žádnou smlouvu s úvěrující nesjednal. V této souvislosti lze odkázat na závěry, vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, zveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, str. 372, nebo ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 1807/2005, nebo ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, anebo ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007; všechna rozhodnutí zveřejněna i na webových stránkách: http://www.nsoud.cz). Opačný přístup, tj. přitakání tvrzením žalobkyně, jež by nebyla podložena relevantními důkazy, by umožnil domoci se při procesní pasivitě žalovaného (což je v řízeních o těchto nárocích velice časté) v podstatě jakéhokoli peněžitého plnění jen na základě vlastních tvrzení o výši žalované pohledávky. Procesní předpisy ovšem takový postup umožňují pouze za splnění poměrně přísných podmínek, mezi něž patří prokazatelné seznámení žalovaného s uplatněným nárokem s patřičným procesním poučením (při vyhovění žalobě pro uznání nebo fikci uznání), anebo naopak zvýšená procesní aktivita žalobce (pro kontumační rozhodnutí). Nic z toho se v projednávané věci nestalo. Na základě výše uvedeného skutkového zjištění a jeho právního hodnocení proto soud výrokem I. žalobu na zaplacení částky představující nevrácený úvěr, úroky, platby za doplňkové služby a poplatky za upomínky zamítl pro neunesení důkazního břemene (sjednání smlouvy a předání úvěrových peněz). S ohledem na to, že nebylo zjištěno prodlení žalovaného ve smyslu § 1968 OZ a porušení smluvní povinnosti žalovaným ve smyslu § 2048 a násl. OZ, byla výrokem I. zamítnuta také žaloba na zaplacení úroku z prodlení a smluvní pokuty. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.