15 C 286/2021-26 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byla žaloba, doručená zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 26. května 2021, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 9 042 Kč s dalším příslušenstvím podle výroku I. K odůvodnění žaloby uvedla, že podle jejího zjištění nebylo k vozidlu [značka automobilu] [anonymizována dvě slova], [registrační značka], [VIN kód], se zdvihovým objemem válců nad 2 500 cm3, v době od 11. dubna do 13. července 2020 sjednáno pojištění odpovědnosti. V tomto období měla být vlastníkem vozidla žalovaná. Tu proto měla žalobkyně vyzvat k úhradě příspěvku 8 742 Kč, počítaného za dobu 94 dní, a nákladů na jeho uplatnění v částce 300 Kč, to vše podle § 4 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ ZPOPV“) ve spojení s § 2 vyhlášky č. 205/1999 Sb. Výzva k placení měla být žalované odeslána dne 16. září 2020 a lhůta stanovená pro zaplacení uplynula marně dne 30. listopadu 2020. S ohledem na prodlení žalované se pak stejnou žalobou domáhala žalobkyně také zaplacení úroku z prodlení podle výroku I. Soud při projednání věci vycházel z právního názoru o tom, že v dané věci jde o občanskoprávní řízení a že soud má pravomoc v této věci rozhodnout, protože není jiný orgán, jemuž by zákonu tuto pravomoc svěřil. Tento závěr byl vyjádřen v usnesení (odvolacího) Krajského soudu v Plzni ze dne 29. března 2013, č. j. 61 Co 148/2013-59, jímž bylo změněno rozhodnutí nalézacího soudu o zastavení řízení vedeném pod spisovou značkou 115 EC 45/2011. V této souvislosti lze odkázat na jiné usnesení Krajského soudu v Plzni (jakožto soudu odvolacího v obdobné věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 EC 394/2010) ze dne 25. března 2013, č. j. 12 Co 99/2013-62, podle nějž je žalované plnění pojistným. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a stejně jako žalobkyně a její zástupkyně, se ani nedostavila k jednání před soudem, nařízenému na den 7. března tr., přičemž pouze neúčast strany žalující byla předem omluvena. Po provedeném dokazování soud nezjistil, že by žalovaná byla k placení příspěvku vyzvána způsobem, stanoveným v § 4 odst. 7 ZPOPV. Tímto ustanovením předepsané náležitosti výzvy totiž splňoval jen dopis žalobkyně ze dne 16. září 2020. Jeho doručení, resp. odeslání k poštovní přepravě ovšem žalobkyně zjevně vůbec neprokazovala. K návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu sice byla připojena elektronická písemnost obsahující údaje o doručování poštovní zásilky, ta ovšem jedna nebyla jako důkazní prostředek označena a když soud její obsah přesto zjistil, byla datována dnem 31. března 2021 jako termín obdržení zásilky. Jednalo se tedy zjevně o doklad o doručování jiné zásilky. Tato písemnost sama pak nebyla nikým autorizována, roz. neobsahovala jakékoli jedinečné potvrzení autora o jejím vystavení. Protože se jednalo o soukromou písemnost, byla žalobkyně povinna prokázat její správnost ve smyslu § 566 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) což neučinila. Je totiž třeba si uvědomit, že v občanském soudním řízení mají účastníci rovné postavení (§ 18 odst. 1 OSŘ) a protože projednávaná věc je soukromoprávním nárokem, ohledně nějž nevystupuje žalobkyně jako orgán veřejné moci (jak bylo zdůrazněno například také v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2014, č. j. 56 Co 212/2014-62, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 115 EC 408/2011), nelze na písemnosti předložené žalobkyní pohlížet jinak, než na písemnosti jakéhokoli jiného účastníka řízení. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl, když ke vzniku nároku na placení žalovaného příspěvku je nutná kvalifikovaná výzva k placení, která dosud žalované činěna nebyla. K zamítnutí žaloby tedy došlo ze stejného důvodu, jako v řízení o obdobných nárocích žalobkyně, vedených před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 168/2020, 15 C 44/2021, či 15 C 332/2021. Protože nebyla prokázána povinnost k placení příspěvku, nelze dovodit povinnost žalované k placení žalovaného příslušenství, jež spočívá jednak v nákladech na vymáhání pohledávky (§ 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), ve pojení s § 4 odst. 4 ZPOPV) a jednak v úroku z prodlení podle § 1970 odst. 2 OZ. Soud tak výrokem I. zamítl žalobu i v tomto rozsahu. Výrokem II. soud rozhodl o právu na náhradu nákladů v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádné z účastnic.