15 C 418/2021-69 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 8. října 2021, ve znění jeho doplnění ze dne 3. prosince 2021, na zaplacení částky 1 520 Kč jakožto nedoplatku pohledávky, složené z ceny jízdného 20 Kč a přirážky k jízdnému 1 500 Kč. Platební povinnost žalovaného dovozovala žalobkyně z toho, že žalovaný bez platného jízdního dokladu cestoval dopravním prostředkem provozovaným žalobkyní (dále také jako„ přepravkyně“), a to [druh dopravního prostředku] na lince [číslo] dne [datum] v čase [údaj o čase] hodin. Při této jízdě se žalovaný neprokázal na výzvu osoby pověřené žalobkyní platným jízdním dokladem a byla mu proto uložena povinnost zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému podle tarifu a smluvních přepravních podmínek přepravkyně. Tyto pohledávky žalovaný dosud neuhradil, přestože k tomu byl vyzván. Vedle těchto částek žalobkyně požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení z těchto částek podle výroku I. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a stejně jako žalobkyně (jejíž neúčast byla ovšem předem omluvena) se nedostavil k jednání před soudem, nařízenému na den 3. srpna tr. Po dokazování soud nezjistil, že by žalovanému bylo žalobkyní uloženo zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému. Záznam o provedené přepravní kontrole, jako jediný písemný doklad podepsaný žalovaným, totiž nic o uložení platební povinnosti nestanoví. První výzva k placení tak byla obsažena teprve v dopise ze dne 19. srpna 2021, adresovaném žalovanému. Žalobkyně však neoznačila a soudu také nepředložila žádný důkazní prostředek, jímž by bylo prokázáno alespoň odeslání této výzvu k poštovní přepravě žalovanému, ačkoli jí v tomto směru podle § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) tíží důkazní břemeno. Shrneme-li uvedené skutkové zjištění, k němuž soud dospěl na základě označených důkazů, pak je zřejmé, že žalovaný použil dopravní prostředek provozovaný přepravkyní bez platného jízdního dokladu, když sám netvrdil, že by jízdním dokladem disponoval. Jde totiž o tvrzení o negativní skutečnosti, ohledně nějž tíží břemeno tvrzení a prokázání opaku žalovaného ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ. Bylo tedy na žalobkyni, aby využila svého oprávnění zakotveného v § 37 odst. 4 písm. d) a odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, a uložila žalovanému zaplatit jízdné za tuto jízdu, které odpovídá jejímu tarifu a přirážky k jízdnému, odpovídající jejím přepravním podmínkám. To však již zjištěno nebylo. Protože splatnost těchto pohledávek je ve smyslu § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) vázána na výzvu věřitelky k placení, když žádný další předpis nestanoví jinak, nelze dosud hodnotit, že právo žalobkyně na zaplacení žalovaných pohledávek dospělo do nároku. Žalobkyní uváděný odkaz na čl. 4 odst. 12 smluvních přepravních podmínek není v této souvislosti významný, protože smluvní přepravní podmínky řeší jen dobu pro zaplacení přirážky a její výši. Samotný vznik povinnosti je však vždy vázán na (právní) jednání přepravkyně, jímž je povinnost k placení uložena. Ke splatnosti pochopitelně nemůže dojít dříve, než povinnost vznikne. V daném případě je navíc významné, že ve smyslu nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, vyhlášeném ve sbírce zákonů pod č. 78/2001, který je pro všechny závazný ve smyslu čl. 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, mají nároky žalobkyně právní původ ve smlouvě účastníků. V tomto smluvním vztahu tedy vystupovala na straně dodavatele profesionálka, podnikající v oboru přepravy osob a na straně odběratele vystupoval žalovaný. Ve vztahu k němu totiž nebylo tvrzeno, že by přepravu využíval v souvislost se svou podnikatelskou činností. Závazkový vztah účastníků je tak nutno hodnotit jako spotřebitelský ve smyslu § 419, 420 a 1810 a násl. OZ. Podle § 1817 OZ přitom platí, že podnikatel nesmí po spotřebiteli požadovat další platbu, než kterou je spotřebitel povinen uhradit na základě hlavního smluvního závazku, pokud spotřebitel nedal k této další platbě výslovný souhlas. Protože žalobkyně nic o výslovném souhlasu žalovaného s povinností platit přirážku k jízdnému netvrdila, nelze při právním hodnocení vzniku nároku na její placení vycházet z přílohy smlouvy, a to ani ohledně splatnosti, nýbrž z obecné právní úpravy obsažené ve výše citovaném zákoně o drahách. Žaloba je tak v tomto rozsahu předčasná a soud ji proto výrokem I. zamítl. Jelikož nebylo zjištěno prodlení žalovaného s placením peněžitého dluhu ve smyslu § 1970 OZ, byla stejným výrokem zamítnuta také žaloba na placení úroku z prodlení. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. Zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na tuto náhradu žádnému z účastníků.