15 C 443/2021-25 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení televizního poplatku podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, (dále jen„ ZRTP“) za období měsíců prosinec 2018 až prosinec 2020 po 135 Kč měsíčně, tj. cekem 3 270 Kč, uplatněný žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 27. října 2021. Žalobkyně hodnotila, že žalovaná je poplatnicí tohoto poplatku, neboť se podle žalobních tvrzení stala držitelem televizního přijímače a jako poplatník se přihlásila dne [datum] do příslušné evidence. Poplatek však přes výzvu žalobkyně dosud nezaplatila. Stejnou žalobou se žalobkyně proto domáhala také zaplacení zákonného úroku z prodlení z těchto poplatků v kapitalizované výši 552,63 Kč za období od šestnáctého dne kalendářního měsíce, za který měl být příslušný poplatek placen až do 15. prosince 2020. Pravomoc soudu k rozhodnutí o poplatkové povinnosti je zakotvena v § 10 ZRTP. Protože předmětem žaloby je plnění veřejnoprávní povinnosti platit poplatek, svědčí žalované pasivní legitimace v tomto„ sporu“ jen tehdy, je-li poplatnicí nebo plátkyní předmětného poplatku. ZRTV zná pouze kategorii poplatníka. Tím je podle jeho § 3 odst. 2 fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle odst. 4 téhož ustanovení také platí, že jestliže je fyzická osoba nebo právnická osoba, která není přihlášena v evidenci poplatníků televizního poplatku, odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě, považuje se za poplatníka televizního poplatku s povinností platit, pokud [žalobkyně] po její písemné výzvě neoznámí písemným čestným prohlášením opak... Z uvedeného je zřejmé, že poplatníkem je buď vlastník či déle dobý (nad dobu jednoho měsíce) držitel televizního přijímače, anebo je za něj považován odběratel elektřiny, který není přihlášen v evidenci poplatníků televizního poplatku. Tato poněkud nesourodá konstrukce dostává srozumitelnější význam teprve ustanovením § 8 odst. 2 ZRTP podle nějž je poplatník povinen oznámit provozovateli vysílání ze zákona, popřípadě pověřené osobě, že se stal poplatníkem, a to do 15 dnů ode dne, kdy se jím stal... Tzn. že poplatníkem televizního poplatku je každý vlastník či držitel televizního přijímače a ten je povinen se jako poplatník evidovat. Za poplatníka se pak považuje i osoba takto neevidovaná, je-li odběratelem elektřiny. V daném případě žalobkyně zjevně označila žalovanou za poplatnici z titulu držby televizního přijímače, tedy ve smyslu § 3 odst. 2 ZRTP, protože se o žalované jako odběratelce elektřiny nezmínila. Toto své hodnocení ovšem nedovozuje přímo z držby přijímače, ale z toho že žalovaná je jako poplatnice evidována v příslušné evidenci na základě vlastního přihlášení, resp. slovy zákona z toho, že žalovaná měla oznámit, že se stala poplatnicí, jak jí při splnění výše uvedených podmínek ukládá § 8 odst. 2 ZRTV. Taková úvaha se zřejmě opírá o § 8 odst. 8 ZRTP, v němž je zakotvena také povinnost poplatníka se z této evidence odhlásit, přestane-li být poplatníkem. Jazykově je tato norma obtížně interpretovatelná, protože zákon zjevně nespojuje vznik a zánik postavení poplatníka s evidencí poplatníků. Proto také stanoví, že lhůta pro splnění odhlášky z evidence poplatníků začne běžet od doby, kdy zaevidovaný přestal být poplatníkem. V rozporu s tím je ovšem označení osoby povinné k odhlášení jako poplatníka, neboť odhlašovaný vlastně poplatníkem již není. Tyto úvahy ovšem mají ve vztahu k projednávané věci jen akademický charakter, protože skutková zjištění neumožňují žalobě vyhovět ani z jednoho pohledu, tj. z pohledu získání či zániku postavení poplatníka buď nabytím či pozbytím držby přijímače, anebo přihlášením, či odhlášením z evidence. Žalobkyně totiž jí označenými důkazy neprokázala ani jeden z těchto předpokladů, ačkoli jí tuto povinnost ukládá ustanovení § 120 odst. 1 OSŘ. Skutečnost, že žalovaná byla v předmětné době držitelkou televizního přijímače nebyla žalobkyní nijak prokazována, resp. žalobkyně v tomto směru neoznačila žádný důkaz. Soud se proto zaměřil na prokázání druhé významné skutečnosti, jíž je tvrzené přihlášení žalované do příslušné evidence, resp. správně toho, zda žalovaná oznámila žalobkyni, že se stala poplatnicí, jak jí při splnění výše uvedených podmínek ukládá § 8 odst. 2 ZRTV. Jestliže by takové oznámení bylo zjištěno, pak by zřejmě na jeho základě bylo možné žalovanou označit za poplatnici (např. právě proto, že drží televizní přijímač), pokud by netvrdila a neprokázala neexistenci podmínek, jež jí jako poplatnici určují. Jak již bylo výše naznačeno je povinnost odhlášení se z evidence, zakotvená v § 8 odst. 8 ZRTV, zřejmě jen deklaratorní a sama o sobě vznik či zánik poplatkové povinnosti nemůže způsobit. Žalobkyně k prokázání přihlášení označila důkaz (resp. důkazní prostředek), nazvaný: Přihlášení poplatníka. Takový písemný důkazní prostředek ovšem k žalobě připojen nebyl a proto soud při dokazování vycházel z datového souboru, jehož obsah by očekávanému obsahu písemnosti mohl nejvíce odpovídat, byť byl jinak pojmenován, neboť nebyl označen k prokázání jiných skutkových tvrzení. Jednalo se o soubor: [číslo]. Přitom soud zjistil, že jde o grafický soubor ve formátu pdf., který byl opatřen uznávaným elektronickým podpisem (viz § 6 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce) procesního zástupce žalobkyně. Obsahoval písemné údaje o žalované, jakožto poplatnici televizního poplatku a byl v nadpise označen jako Potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků - Výpis z evidence [žalobkyně]. Tuto předmětnou písemnost elektronickou písemnost (dokument) nepodepsala žalovaná, nýbrž procesní zástupce žalobkyně. Nebyla to tedy žalovaná, kdo svým jedinečným podpisem (souborem grafických či elektronických prvků) stvrzovala správnost údajů na předmětné písemnosti. Protože se jednalo o soukromou písemnost, nebylo možné ji tedy proti žalované použít a naopak na žalobkyni bylo, aby prokázala správnost jejího obsahu, což se nestalo (§ 565 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.). Jelikož ze žalobních tvrzení nelze dovodit ani jinou povinnost žalované k placení předmětného poplatku, nezbylo soudu, než výrokem I. žalobu na zaplacení částky 3 270 Kč zamítnout. Protože nebyla prokázána povinnost k placení žalovaného poplatku, nebylo zjištěno ani prodlení žalované s jejím plněním. Nelze tak dovodit ani povinnost žalované k placení žalovaného příslušenství z této veřejnoprávní pohledávky, spočívající v úroku z prodlení. Soud proto výrokem I. zamítl žalobu i v tomto rozsahu. Při rozhodování o nákladech řízení pod bodem II. výroku soud vycházel z ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. Jelikož zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádné z účastnic.