15 C 445/2021-26 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení televizního poplatku podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, (dále jen„ ZRTP“) za období měsíců [měsíc] až [měsíc] [rok] po 135 Kč měsíčně, tj. cekem 810 Kč, uplatněný žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 27. října 2021. Žalobkyně hodnotila, že žalovaný je poplatníkem tohoto poplatku, neboť se podle žalobních tvrzení stal držitelem televizního přijímače a jako poplatník se přihlásil dne [datum] do příslušné evidence. Poplatek však přes výzvu žalobkyně dosud nezaplatil. Stejnou žalobou se žalobkyně proto domáhala také zaplacení zákonného úroku z prodlení z těchto poplatků v kapitalizované výši 72,48 Kč za období od šestnáctého dne kalendářního měsíce, za který měl být příslušný poplatek placen až do [datum]. Pravomoc soudu k rozhodnutí o poplatkové povinnosti je zakotvena v § 10 ZRTP. Protože předmětem žaloby je plnění veřejnoprávní povinnosti platit poplatek, svědčí žalovanému pasivní legitimace v tomto„ sporu“ jen tehdy, je-li poplatníkem nebo plátcem předmětného poplatku. ZRTV zná pouze kategorii poplatníka. Tím je podle jeho § 3 odst. 2 fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle odst. 4 téhož ustanovení také platí, že jestliže je fyzická osoba nebo právnická osoba, která není přihlášena v evidenci poplatníků televizního poplatku, odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě, považuje se za poplatníka televizního poplatku s povinností platit, pokud České televizi po její písemné výzvě neoznámí písemným čestným prohlášením opak... Z uvedeného je zřejmé, že poplatníkem je buď vlastník či déle dobý (nad dobu jednoho měsíce) držitel televizního přijímače, anebo je za něj považován odběratel elektřiny, který není přihlášen v evidenci poplatníků televizního poplatku. Tato poněkud nesourodá konstrukce dostává srozumitelnější význam teprve ustanovením § 8 odst. 2 ZRTP podle nějž je poplatník povinen oznámit provozovateli vysílání ze zákona, popřípadě pověřené osobě, že se stal poplatníkem, a to do 15 dnů ode dne, kdy se jím stal... Tzn. že poplatníkem televizního poplatku je každý vlastník či držitel televizního přijímače a ten je povinen se jako poplatník evidovat. Za poplatníka se pak považuje i osoba takto neevidovaná, je-li odběratelem elektřiny. V daném případě žalobkyně zjevně označila žalovaného za poplatníka z titulu držby televizního přijímače, tedy ve smyslu § 3 odst. 2 ZRTP, protože se o žalovaném jako odběrateli elektřiny nezmínila. Toto své hodnocení ovšem nedovozuje přímo z držby přijímače, ale z toho že žalovaný je jako poplatník evidován v příslušné evidenci na základě vlastního přihlášení, resp. slovy zákona z toho, že žalovaný měl oznámit, že se stal poplatníkem, jak jí při splnění výše uvedených podmínek ukládá § 8 odst. 2 ZRTV. Taková úvaha se zřejmě opírá o § 8 odst. 8 ZRTP, v němž je zakotvena také povinnost poplatníka se z této evidence odhlásit, přestane-li být poplatníkem. Jazykově je tato norma obtížně interpretovatelná, protože zákon zjevně nespojuje vznik a zánik postavení poplatníka s evidencí poplatníků. Proto také stanoví, že lhůta pro splnění odhlášky z evidence poplatníků začne běžet od doby, kdy zaevidovaný přestal být poplatníkem. V rozporu s tím je ovšem označení osoby povinné k odhlášení jako poplatníka, neboť odhlašovaný vlastně poplatníkem již není. Tyto úvahy ovšem mají ve vztahu k projednávané věci jen akademický charakter, protože skutková zjištění neumožňují žalobě vyhovět ani z jednoho pohledu, tj. z pohledu získání či zániku postavení poplatníka buď nabytím či pozbytím držby přijímače, anebo přihlášením, či odhlášením z evidence. Žalobkyně totiž jí označenými důkazy neprokázala ani jeden z těchto předpokladů, ačkoli jí tuto povinnost ukládá ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Skutečnost, že žalovaný byl v předmětné době držitelem televizního přijímače nebyla žalobkyní nijak prokazována, resp. žalobkyně v tomto směru neoznačila žádný důkaz. Soud se proto zaměřil na prokázání druhé významné skutečnosti, jíž je tvrzené přihlášení žalovaného do příslušné evidence, resp. správně toho, zda žalovaný oznámil žalobkyni, že se stal poplatníkem, jak mu při splnění výše uvedených podmínek ukládá § 8 odst. 2 ZRTV. Jestliže by takové oznámení bylo zjištěno, pak by zřejmě na jeho základě bylo možné žalovaného označit za poplatníka (např. právě proto, že drží televizní přijímač), pokud by netvrdil a neprokázal neexistenci podmínek, jež jej jako poplatníka určují. Jak již bylo výše naznačeno je povinnost odhlášení se z evidence, zakotvená v § 8 odst. 8 ZRTV, zřejmě jen deklaratorní a sama o sobě vznik či zánik poplatkové povinnosti nemůže způsobit. Žalobkyně k prokázání přihlášení označila důkaz (resp. důkazní prostředek), nazvaný: Přihlášení poplatníka. Takový písemný důkazní prostředek ovšem k žalobě připojen nebyl a proto soud při dokazování vycházel z datového souboru, jehož obsah by očekávanému obsahu písemnosti mohl nejvíce odpovídat, byť byl jinak pojmenován, neboť nebyl označen k prokázání jiných skutkových tvrzení. Jednalo se o soubor: [elektronické označení souboru]. Z něj soud zjistil, že jde o grafický soubor ve formátu pdf., který byl opatřen uznávaným elektronickým podpisem (viz § 6 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce) procesního zástupce žalobkyně. Obsahoval písemné údaje o žalovaném, jakožto poplatníkovi televizního poplatku a byl v nadpise označen jako Potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků. Tuto předmětnou elektronickou písemnost (dokument) nepodepsal žalovaný, nýbrž procesní zástupce žalobkyně. Nebyl to tedy žalovaný, kdo svým jedinečným podpisem (souborem grafických či elektronických prvků) stvrzoval správnost údajů na předmětné písemnosti. Protože se jednalo o soukromou písemnost, nebylo možné ji tedy proti žalovanému použít a naopak na žalobkyni bylo, aby prokázala správnost jejího obsahu, což se nestalo (§ 565 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.). Jelikož ze žalobních tvrzení nelze dovodit ani jinou povinnost žalovaného k placení předmětného poplatku, nezbylo soudu, než výrokem I. žalobu na zaplacení částky 810 Kč zamítnout. Protože nebyla prokázána povinnost k placení žalovaného poplatku, nebylo zjištěno ani prodlení žalovaného s jejím plněním. Nelze tak dovodit ani povinnost žalovaného k placení žalovaného příslušenství z této veřejnoprávní pohledávky, spočívající v úroku z prodlení. Soud proto výrokem I. zamítl žalobu i v tomto rozsahu. Při rozhodování o nákladech řízení pod bodem II. výroku soud vycházel z ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. Jelikož zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.