10 C 253/2023-17 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že dne 19. 11. 2020 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně se společností [právnická osoba], Smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž žalovaný obdržel finanční hotovost ve výši 15 000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 12 888 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkově se tak žalovaný zavázala původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 27 888 Kč. Splatnost závazku nastala nejpozději ke dni 19. 1. 2022. V důsledku prodlení žalované vzniklo původnímu věřiteli právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Žalobkyně požaduje částku skládající se z jistiny 13 005,38 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku 1 080,10 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru 6 295,87 Kč, z nákladů na vyhodnocení úvěru 1 193,99 Kč, z inkasního poplatku 2 312,74 Kč, z postoupeného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků po revizním přepočtu ve výši 1 427,03 Kč, z kapitalizovaného zákonný úrok z prodlení ve výši 1 117,84 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 3 472,44 Kč. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovaným následně postoupena na žalobkyni, a to na základě Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 4. 2022 v souladu s dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 10. 2022, s účinností ke dni 27. 10. 2022. 2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil. 3. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání. 4. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že před podpisem smlouvy vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 15 000 Kč. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne 19. 11. 2020 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. 5. Za vadná považuje soud ujednání o výši úhrady za poskytnutí úvěru v částce 7 350 Kč (ve výši 49 % poskytnutého úvěru), úhrady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 394 Kč a úhrady za inkaso splátek v hotovosti v místě bydliště v částce 2 700 Kč, neboť žalovaný se smlouvou se splatností v trvání 14 měsíců zavázal společně s úrokem na poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč zaplatit celkem částku 27 888 Kč, tedy jistinu navýšenou o téměř 86 %. Mimo to byla ve smlouvě sjednána sankce v podobě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. V dalším článku smlouvy bylo sjednáno zpoplatnění zaslaných upomínek částkou 1 500 Kč za každou z nich, sestávající se z nákladů spojených se zasláním upomínky ve výši 250 Kč, smluvní pokuty ve výši 500 Kč a účelně vynaložených nákladů za činnost inkasního pracovníka ve výši 750 Kč. Oznámení o zesplatnění pak bylo zpoplatněno částku 1 500 Kč. Zatímco na první straně smlouvy byl sjednán pevný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 1 444 Kč, na druhé straně smlouvy je uvedeno, že úroková sazba u úvěru se splatností 14 měsíců činí 15 % ročně, RPSN pak 274,44 %, přičemž žalobkyně se podanou žalobou domáhá nejen zaplacení dosud neuhrazené části pevného úroku, ale i dále plynoucího úroku ve výši 15 % ročně. V projednávané věci byl sice sjednán úrok ve výši 15 % ročně, nicméně spolu s poplatky se jedná o úrok mnohonásobně převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až 5 let v této době. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V době sjednání úvěrové smlouvy, tedy ke dni 19. 11. 2020, obvyklé výše spotřebitelského úroku činily 7,76 % ročně a nikoliv výše uvedených více než 86 % ročně. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud po zhodnocení všech výš uvedených okolností, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. 6. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodné obohacení představující vyplacenou částku ve výši 15 000 Kč, z níž byla odečtena částka 4 000,01 Kč, již žalovaný žalobkyni uhradil, tj. částka 10 999,99 Kč. Výrokem I. tak soud žalobě co do částky 10 999,99 Kč vyhověl, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., respektive žalobkyně tyto požadovala v nižší výši než zákonem uvedené. 7. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v úrocích, smluvní pokutě a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. 8. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že větší poměr úspěchu byl na straně žalovaného, avšak na jeho straně dle názoru soudu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků toto právo nenáleží.