10 C 321/2023-16 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že dne 19. 6. 2018 uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně se společností [právnická osoba], Smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž žalovaná obdržela finanční hotovost ve výši 12 000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaná zavázala uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 10 320 Kč spočívající v úroku, poplatku za správu úvěru a poplatku za hotovostní výběr splátek. (Nutno podotknout, že tato tvrzení žalobkyně jsou v přímém rozporu se smlouvou, ze které vyplývá, že celkové náklady spotřebitelského úvěru činí částku 9 840 Kč) Celkově se tak žalovaná zavázala původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 22 320 Kč (opět nutno zmínit pochybení žalobkyně, když tvrzení neodpovídají důkazům, když z těchto vyplývá částka 21 840 Kč) Splatnost závazku nastala nejpozději ke dni 19. 8. 2019. V důsledku prodlení žalované vzniklo původnímu věřiteli právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Dne 4. 4. 2022 byla mezi přechodným věřitelem a žalobcem uzavřena Rámcová smlouva o postupování pohledávek. Na základě této smlouvy pak došlo k postoupení pohledávek, a to konkrétně prostřednictvím Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 2. 2023. Postoupení pohledávek se stalo účinným ke dni 3. 2. 2023. 2. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila. 3. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání. 4. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že před podpisem smlouvy vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 12 000 Kč. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne 19. 6. 2018 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. 5. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku v částce 2 640 Kč a poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 3 840 Kč, neboť žalovaná se smlouvou se splatností v trvání 14 měsíců zavázala společně s úrokem na poskytnutou jistinu ve výši 12 000 Kč, zaplatit celkem částku 21 840 Kč, tedy jistinu navýšenou o téměř 50 %. Mimo to byla ve smlouvě sjednána sankce v podobě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení. V projednávané věci byl sice sjednán úrok ve výši 24 % ročně, nicméně spolu s poplatky se jedná o úrok mnohonásobně převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až 5 let v této době. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V případě výše uvedených„ nákladů“ na úhradu za poskytnutí úvěru tedy nejde o nic jiného než o formu úroku z úvěru, a to zejména s ohledem na shora uvedenou výši. V době sjednání úvěrové smlouvy obvyklé výše spotřebitelského úroku činily 8,15 % ročně a nikoliv výše uvedených 50 % ročně. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaná akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaná stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud po zhodnocení všech výš uvedených okolností, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. 6. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodné obohacení představující vyplacenou částku ve výši 12 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobkyni již uhradila částku 16 100 Kč, rozhodl soud v souladu s výrokem I. tak žalobu zamítnul a to i ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání byly další nároky nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. 7. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že úspěch byl na straně žalované, avšak na její straně dle názoru soudu žádné náklady nevznikly a tato ani žádné náklady neuplatňovala, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků toto právo nenáleží.