10 C 384/2023-26 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], a žalovaným došlo dne 29. 9. 2020 k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 36 303 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 24 177 Kč, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 8 286 Kč a doplňkové pojištění ve výši 2 340 Kč. S úrokovou sazbou ve výši 88 % ročně. Žalovaný se zavázal uhradit v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 851 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na částku 776 Kč a na den 29. 3. 2022. Žalovaný na předmětnou smlouvu uhradil částku 1 000 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, byla ze strany právního předchůdce žalobkyně postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 žalobkyni, a to s účinností ke dni 16. 12. 2022. 2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil. 3. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání. 4. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že před podpisem smlouvy vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 30 000 Kč. Na předmětný úvěr zaplatil žalovaný částku 1 000 Kč. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] dne 29. 9. 2020 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. 5. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku za zpracování ve výši 1 500 Kč a poplatku za flexibilní a komfortní splácení ve výši 8 286 Kč, ve spojení se sjednaným úrokem v částce 24 177 Kč, a následně i se sjednaným doplňkovým pojištěním v částce 2 340 Kč, když žalovaný se na poskytnutou jistinu úvěru ve výši 30 000 Kč zavázal uhradit úrok včetně poplatků ve výši 36 303 Kč, tedy celkem částku 66 303 Kč, při sjednané splatnosti závazku v délce 19,5 měsíce. Dále je ve smlouvě uvedeno, že úroková sazba činí 88 % ročně. V článku 6., 6.1. byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení. V článku 6., 6.3., 6.4. byly sjednány další poplatky jakožto paušalizovaná náhrada nákladů za vyhotovení a odeslání upomínek. Pokud přitom právní předchůdkyně žalobkyně určuje poplatky ve shora uvedené výši, pak je zřejmé, že v případě těchto„ poplatků“ nejde o nic jiného než o další formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen pevný úrok ve výši 88 % ročně, avšak s ohledem na poplatky a úrok se jednalo o úrok ještě ve vyšší výši, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba spotřebitelských úvěrů se splatností nad 1 rok do 5 let pohybovala okolo 7,93 % ročně, tj. sjednaná úroková sazba tuto převyšuje více jak 11 x. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalovaný akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. 6. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodné obohacení představující vyplacenou částku ve výši 30 000 Kč a žalovaný uhradil částku 1 000 Kč, výrokem I. tak soud žalobě co do částky 29 000 Kč vyhověl, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., respektive žalobkyně tyto požadovala v nižší výši než zákonem uvedené. 7. Soud dále podotýká, že žalobkyně opakovaně nerespektuje ustanovení § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v němž je uvedeno, že u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. I z tohoto důvodu by musela být žaloba částečně zamítnuta co nad rámec požadovaných úroků. 8. Nad rámec výše uvedeného soud dále podotýká, že co se týče námitky žalobkyně k přehledu plateb, ze kterého je patrné, kdy žalovaný předmětné platby hradil a v jaké výši byla danou platbou umořena jistina, úrok a poplatky, tak tento je soudu znám. Nicméně žalobkyni tíží nejen břemeno důkazní, ale i břemeno tvrzení. Žalobkyně tak musí přesně a detailně skutkově tvrdit a následně prokazovat. Vzhledem k tomu, že v žalobě určitá skutková tvrzení chyběla, musela být žalobkyně soudem dovyzvána. 9. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v úrocích a poplatcích nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. 10. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že větší poměr úspěchu byl na straně žalovaného, který však žádné náklady neuplatňoval a ani mu dle názoru soudu žádné nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků toto právo nenáleží.