11 C 17/2022-111 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že na základě smlouvy o dodávkách energií ze dne [datum] dodávala její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], žalovanému elektřinu do sjednaného odběrného místa na adrese [ulice] [anonymizována dvě slova]. Za realizaci dodávek elektřiny v období od 24. 6. 2020 do 5. 1. 2021 vyúčtovala žalobkyně žalovanému cenu dodané elektřiny fakturou [číslo] se splatností dne 29. 1. 2021 ve výši 13 818 Kč. Z důvodu prodlení s úhradou částky 11 430 Kč pak žalobkyně žalovanému zaslala upomínku ze dne 19. 11. 2020, za jejíž zaslání požádala uhradit poplatek ve výši 200 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném uplatnila úhradu nákladů přerušení dodávky elektřiny ve výši 807 Kč (vyúčtovaný fakturou [číslo] se splatností 30. 11. 2020), dále poplatku za odpojení elektřiny ve výši 907 Kč (vyúčtovaný fakturou [číslo] se splatností 7. 12. 2020) a dále úhradu tzv. deaktivačního poplatku z důvodu porušení povinnosti umožnit žalobci dodávku po dobu trvání závazku ze smlouvy ve výši 6 050 Kč (vyúčtovaný fakturou [číslo] se splatností 6. 1. 2021). 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil. 3. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žalobkyně dodávala žalovanému elektřinu do místa spotřeby na adrese [ulice] [anonymizována dvě slova] na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny, které byla předložena k důkazu. Jak plyne z obsahu této smlouvy, byla uzavřena dne [datum] na dobu neurčitou. Úhradu za dodávku elektřiny ve shora uvedeném fakturačním období pak žalobkyně žalovanému vyúčtovala fakturou [číslo] jak plyne z jejího obsahu. Fakturou [číslo] vyúčtovala žalobkyně žalovanému deaktivační poplatek částkou 6 050 Kč, fakturou [číslo] náklady přerušení dodávky částkou 807 Kč, fakturou [číslo] mj. poplatek za odpojení ve výši 907,50 Kč a konečně fakturou [číslo] poplatek za upomínku částkou 200 Kč, jak plyne z obsahu těchto listin. Výše uvedených poplatků a nákladů vyplývá z doloženého ceníku poplatků. Realizace výzvy k úhradě dlužných záloh a splatných poplatků v celkové výši 11 430 Kč je patrná z upomínky ze dne 19. 11. 2020. Dopisem ze dne 22. 12. 2020 žalobkyně prokázala odstoupení jejího právní předchůdkyně od uzavřené smlouvy o dodávce energií z důvodu jejího porušení žalovaným (v podobě opakovaného nehrazení závazků). Aktivní legitimace žalobkyně v řízení byla prokázána postupní smlouvou včetně přílohy, podobně prokázáno bylo též zaslání předžalobní výzvy žalovanému. 4. S ohledem na ustálenou judikaturu odvolacího soudu soud shledal žalobu důvodnou v rozsahu uplatněných nároků na zaplacení ceny dodaných energií (vč. souvisejících regulovaných služeb) a smluvní pokuty za prodlení s úhradou platebních povinností. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně dostatečným způsobem prokázala dodávky elektřiny na základě platně uzavřené smlouvy ve smyslu ustanovení § 50 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, v rozhodném znění, se žalovaným, stejně jako závazek žalovaného k úhradě poplatku za upomínání i poplatku za realizované odpojení odběrného místa z důvodu neplnění platebních povinností, tudíž bylo na žalovaném, aby v řízení tvrdil a prokázal úhradu ceny za dodanou energii, případně jiné skutečnosti vyvracející uplatněné nároky, žalovaný však zůstala v řízení nečinný, soud tedy přiznal žalobkyni právo na jejich zaplacení. Ode dne následujícího po datu splatnosti doručené faktury se žalovaný dostal do prodlení s plněním svých povinností, má tedy žalobkyně též právo na úrok z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 5. Naopak soud žalobu neshledal důvodnou v nároku na zaplacení uplatněného deaktivačního poplatku a dále nákladů přerušení dodávky s tím, že v obou případech se očividně jedná o dodatečnou sankci za porušení téže povinnosti žalovaného k úhradě platebních povinností žalovaného, pro kterou již předchůdkyně žalobkyně žalovanému opakovaně vyúčtovala náklady upomínání a dále též poplatek za odpojení. V případě úhrady nákladů přerušení dodávky pak strana žalující při jednání ani dostatečně zřejmým a zřetelným způsobem nedokázala rozlišit, jakou konkrétní službu žalovanému v každém z těchto dvou případů vlastně poskytuje. Soud nemá pochybností o tom, že uzavřenou smlouvu nutno podřadit pod smlouvu spotřebitelskou (§ 1810 občanského zákoníku), na kterou zákonodárce klade mimořádně přísné požadavky, neboť nebyl v otázce povahy smlouvy tvrzen, ani prokazován opak. Jde bezpochyby i o smlouvu adhézní (§ 1798 občanského zákoníku), na jejíž obsah neměl žalovaný vůbec žádný vliv, a pokud chtěla realizovat své základní životní potřeby závislé na dodávkách energií lidsky důstojným způsobem, neměl jinou možnost, než jakékoliv podmínky předložené smlouvy akceptovat anebo zvolit jiného z několika málo prodejců energií (v konkrétní lokalitě) s vyhlídkou často dosti podobných cenových a smluvních podmínek. Právě na tuto stísňující situaci reaguje zákon úpravou spotřebitelských smluv, která představuje nejtypičtější příklad prolomení zásady autonomie vůle v českém právu. Nalézacímu soudu není známo, že by se otázkou těchto konkrétních smluvních pokut ve spotřebitelských smlouvách ve své judikatuře zabýval Nejvyšší soud ČR (řešena je pouze otázka smluv mezi podnikateli). V rozsudku ze dne 10. 10. 2019, č. j. 13 Co 303/2019-104, shledal odvolací soud obdobné ujednání o smluvní pokutě neplatným s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (př. Šilhán J.: Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2015, s. 401 a násl.). Uvedená ujednání podle názoru soudu představují kumulovanou smluvní sankci (pokutu) za porušení stejné povinnosti (k hrazení záloh ze smlouvy). Podle názoru nalézacího soudu přitom hodnocené ujednání o smluvní pokutě v testu přiměřenosti neobstojí (k podrobnostem provádění testu přiměřenosti viz př. Vítová B.: Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách po rekodifikaci soukromého práva, 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer, a.s., s. 58 a násl.). Lze předeslat, že nejde o individuálně sjednané ujednání a netýká se hlavního předmětu plnění, ani jeho ceny. Za prvé, z hlediska srovnání s dispozitivními ustanoveními zákona lze konstatovat, že sankci za prodlení s plněním peněžité povinnosti představuje především úrok z prodlení, nikoliv smluvní pokuta, která naopak v právní praxi bývá zcela typicky využívána k obcházení institutu zákonného úroku z prodlení. Za druhé, z provedených důkazů není zřejmé, že by byla sama žalobkyně vystavena pro případ porušení jakékoliv své povinnosti vystavena obdobné smluvní pokutě, navíc v mimořádně vysoké částce odpovídající nákladu na několikaměsíční odběr elektřiny v daném odběrném místě. Z provedeného dokazování se nepodává, že by si sama žalobkyně do své smlouvy včlenila tomu adekvátní ujednání, totiž že za jediné porušení smlouvy bude vystavena třem různým peněžitým sankcím, které by musela uhradit žalovanému (již touto skutečností je naplněn znak„ významné nerovnováhy“). Za čtvrté, žalobkyně nedostála ani zásadnímu požadavku transparentnosti ujednání, neboť ustanovení o smluvní pokutě je nepřehledným způsobem do relativně rozsáhlého textu obsahujícího nejrůznější sankce pro porušení téže povinnosti, kdy v otázce porušení povinnosti je dále odkazována na ujednání v jiném dokumentu (obchodních podmínkách). Sankce za předčasné ukončení smlouvy v podobě deaktivačního poplatku ve výši 6 050 Kč je přitom vztažena ke smlouvě uzavřené na dobu neurčitou, kterou mohl žalovaný kdykoliv ve výpovědní době ukončit. Jinak řečeno, deaktivace smlouvy či odpojení odběrného místa, je takové smlouvy imanentní a může k nim dojít kdykoliv. Za páté, srovnání vyjednávací pozice obou stran je propastná, v případě smluv na dodávku energií představuje pro každého z těch několika málo prodejců energií zákazník zcela zanedbatelnou a zaměnitelnou jednotku, naopak zákazník je na dodavatele energií bytostně odkázán v oblasti uspokojování základních životních potřeb (nejde o koupi nějakých zbytných komodit). Pro úplnost lze doplnit, že také ujednání ztěžující možnost ukončení smluvního vztahu ze strany spotřebitele (zejména právě stanovením automatické prolongace a stanovením sankcí) se považují ve spotřebitelském právu za kritická a vyžadující zvýšenou přezkumnou pozornost (Vítová B.: Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách po rekodifikaci soukromého práva, 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer, a.s., s. 76.). Lze tedy uzavřít, že uvedené ujednání o smluvní pokutě, kterou představuje jak deaktivační poplatek, tak relativně nejasný náklad přerušení dodávky, zakládá dle názoru soudu v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalované jako spotřebitelky (§ 1813 občanského zákoníku) a soud k nim tudíž nepřihlížel (§ 1815 občanského zákoníku). 6. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 ods