11 C 339/2022-56 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení příspěvku placeného vlastníkem a provozovatelem vozidla, které je provozováno bez pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla, když žalovaný dle žalobkyně provozoval v období od 17. 9. 2020 do 20. 10. 2020 vozidlo [registrační značka] se zdvihovým objemem válců od 1 850 cm3 do 2 500 cm3, dále v období od 23. 2. 2021 do 5. 5. 2021 vozidlo [registrační značka] se zdvihovým objemem válců od 1 350 cm3 do 1 850 cm3, dále v období od 11. 3. 2021 do 3. 6. 2021 vozidlo [registrační značka] se zdvihovým objemem válců od 1 850 cm3 do 2 500 cm3, dále v období od 17. 11. 2019 do 9. 12. 2019 nákladní automobil s nejvyšší povolenou hmotností do 3,5 t [registrační značka] a dále v období od 4. 4. 2021 do 5. 7. 2021 nákladní automobil s nejvyšší povolenou hmotností do 3,5 t [registrační značka], aniž by měl uzavřeno pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem uvedených vozidel, čímž mu vznikla povinnost uhradit v prvém případě příspěvek ve výši 2 210 Kč, ve druhém případě příspěvek ve výši 3 384 Kč, ve třetím případě příspěvek ve výši 5 525 Kč, ve čtvrtém případě příspěvek ve výši 1 978 Kč a v posledním případě příspěvek ve výši 7 998 Kč a dále též poplatky za mimosoudní uplatnění práva na příspěvek v pěti případech v celkové výši 1 500 Kč, vše se splatností odvozenou od zaslaných výzev. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřila. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila. Z listin navržených žalobkyní k důkazu vyplynulo, že žalovaná byl v rozhodné době vlastníkem motorových vozidel [registrační značka], [registrační značka], [registrační značka] a [registrační značka], což je zřejmé ze sdělení [stát. instituce] ze dne 16. 12. 2022. Ze stejného sdělení pak naopak vyplývá, že žalovaný nebyl v rozhodné době evidován jako vlastník či provozovatel vozidla [registrační značka]. Výzvami ze dne 12. 11. 2020, 1. 7. 2021, 26. 7. 2021, 30. 8. 2021 ve spojení s následnými upomínkami o úhradu příspěvku a s informací České pošty s.p. o stavu doručování zásilek bylo prokázáno, že žalobkyně včas vyzvala žalovaného k doložení sjednání povinného pojištění odpovědnosti za újmu z provozu každého shora uvedených vozidel (prvé až třetí a páté vozidlo shora) a pro případ, že pojištění sjednáno nebylo, k zaplacení příspěvků za období a ve výši shora uvedené do 30 dní od doručení prvé výzvy. Na druhou stranu v případě vozidla [registrační značka] nebylo prokázáno, že by žalovaný byl v době měsíců listopadu a prosince 2019 vlastníkem či provozovatelem tohoto, neboť ze sdělení [stát. instituce], které je veřejnou listinou, žádná taková skutečnost nevyplývá. Pokud pak žalobkyně dodatečně doložila kupní smlouvu uzavřenou mezi [jméno] [příjmení] jako prodávající a žalovaným jako kupujícím, která se týká prodeje uvedeného vozidla, pak touto listinou žalobkyně prokázala dokonce opak žalobního tvrzení, tedy že žalovaný se vlastníkem vozidla nestal, neboť nabytí vlastnictví žalovaným podle této kupní smlouvy bylo vázáno na odkládací podmínku realizace„ přepisu“ (tj. změny evidenčních údajů o vlastníkovi a provozovateli vozidla v registru vozidel) do deseti pracovních dni. K takovému„ přepisu“ ovšem očividně nedošlo, jak plyne z veřejné listiny vydané příslušným orgánem evidence vozidel (sdělení [stát. instituce] ze dne 16. 12. 2022). Na uvedeném závěru ničeho nemění ani obsah čestného prohlášení předchozí vlastnice vozidla, které bylo učiněno ex post, ve zjevném rozporu s obsahem kupní smlouvy současně doložené a v očividné reakci na zcela konkrétní riziko úhrady peněžitých závazků spojených s vlastnictvím předmětného vozidla (lze celkem předpokládat, že nejprve byla k úhradě příspěvku vyzvána právě paní [příjmení], jak odpovídá standardnímu průběhu vyřizování těchto věcí). Nejde přitom z praxe nalézacího soudu o první případ, kdy se žaloba opírá o listiny dodatečně doplněné původními (resp. rejstříkovými) vlastníky vozidel relativně nízké hodnoty, současně však již (po uplynulé době) zatíženými více či méně tíživými závazky k úhradě tzv. příspěvku nepojištěných, popř. dokonce závazky dalšími. Lze jen doplnit, že výzva žalobkyně ze dne 26. 8. 2021 týkající se tohoto vozidla byla zaslána po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty k uplatnění práva na příspěvek. O konkrétním provozovateli dotčeného vozidla pak z listin doložených žalobkyní nelze zjistit ničeho. Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla vlastník tuzemského vozidla a jeho provozovatel jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit [anonymizováno] příspěvek za každý den porušení povinnosti sjednat pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla zapsaného v registru silničních vozidel. Z listin předložených žalobkyní přitom plyne, že žalovaný je v registru silničních vozidel evidován jako vlastník shora uvedených vozidel [registrační značka], [registrační značka], [registrační značka] a [registrační značka], čímž mu ze zákona vznikla povinnost k pojištění odpovědnosti ve vztahu ke každému z vozidel. Naopak žalovaný v řízení netvrdil, ani neprokazoval, že by pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla ve vztahu k výše uvedeným vozidlům sjednal, ani jiné skutečnosti, které by vylučovaly důvodnost uplatněného nároku. Podle ustanovení § 2 vyhlášky č. 205/1999 Sb. pak výše denní sazby příspěvku u osobního vozidla se zdvihovým objemem válců od 1 350 cm3 do 1 850 cm3 činí 47 Kč na den, tedy v tomto případě 3 384 Kč u vozidla [registrační značka], výše denní sazby u osobního vozidla se zdvihovým objemem válců nad 1 850 cm3 do 2 500 cm3 činí 65 Kč/den, tedy v tomto případě 2 210 Kč u vozidla [registrační značka] a dále 5 525 Kč u vozidla [registrační značka], a výši denní sazby u nákladního vozidla s nejvyšší povolenou hmotností do 3,5 t činí 86 Kč, tedy v tomto případě 7 998 Kč o vozidla [registrační značka] Celkem tak činí výše dlužných příspěvků 19 117 Kč. Paušalizovaná výše nákladů na mimosoudní uplatnění práva na příspěvek pak činí dle ustanovení § 2a citované vyhlášky 300 Kč za každý jednotlivý případ uplatnění, tedy celkem 1 200 Kč. Soud tedy žalobě v tomto rozsahu vyhověl, včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Naopak žaloba byla zamítnuta ve vztahu k nároku 4), kdy žalobkyně neprokázala vlastnictví či provozování vozidla [registrační značka] žalovaným, jak vyloženo shora. K argumentaci žalobkyně založené na tvrzení, že svá data o vlastnictví a provozování vozidel čerpá z údajů automatizovaně předávaných ze strany Ministerstva dopravy ČR, je třeba uvést, že z vlastní praxe nalézacího soudu při projednávání stovek obdobných nároků vyplynulo, že tato data žalobkyně se v nikoliv zanedbatelném počtu případů rozcházejí s daty poskytovanými soudu ze strany příslušných orgánů evidence vozidel, jak je to patrné i v řešené věci. Z tohoto důvodu tedy nalézací soud data z vlastní evidence žalobkyně nepovažuje za dostatečně průkazná stran k doložení vlastnictví či provozování vozidla. Ostatně zatímco o kvalitě dat zpracovávaných žalobkyní, ať již jsou čerpána z jakéhokoliv zdroje a jakýmkoliv způsobem, nemá soud žádnou relevantní informaci, sdělení příslušného orgánu evidence vozidel je svou povahou veřejnou listinou (§ 134 občanského soudního řádu). Ve věci tak vzniká závažná pochybnost o pravdivosti opakovaných prohlášení žalobkyně v tom směru, že zjištění o vlastnictví žalovaného k vozidlu [registrační značka] bylo čerpáno z údajů centrálního registru vozidel. Pokud by totiž takový údaj v registru vozidel skutečně byl, nabízí se otázka, proč jím nedisponuje příslušný orgán státní správy, proč žalobkyně vyzývala k úhradě příspěvku nejprve [jméno] [příjmení] a proč by dokládala kopii kupní smlouvy. Žalobkyně se pak o vlastní vůli nedostavila k nařízenému jednání soudu a připravila se tak o poučení soudu dle ustanovení § 118a občanského soudního řádu, které se dle stanoviska doktríny a judikatury vrcholných soudu poskytuje právě na ústním jednání v závislosti na výsledcích (pouze) tam prováděného dokazování. Platná procesní úprava nespojuje s pasivitou žalovaného žádné právní následky v podobě nějaké domněnky prokázání žalobou (pouze) tvrzených skutečností, vyjma případů výslovně upravených a vázaných na splnění extrémně přísných procesních předpokladů (př. rozsudek pro zmeškání). Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšné žalobkyni náleží náhrada vzniklých nákladů řízení dle poměru jejího úspěchu ve věci. Z hlediska předmětu řízení byla žalobkyně úspěšnou z 90 %, náleží jí tudíž náhrada 80 % účelně vynaložených nákladů řízení. Přitom náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 904 Kč, odměny zástupkyně žalobkyně ve výši 600 Kč podle § 11 a § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby), paušální náhrady hotových výd