11 C 391/2022-31 — Okresní soud v Chebu

Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení ceny žalobkyní provedené opravy automobilu [registrační značka], kterou provedla na objednávku žalované a kterou vyúčtovala fakturou na částku 77 187,84 Kč se splatností dne 19. 10. 2020. Žalovaná k žalobě namítala, že náklady na opravu je povinna uhradit pojišťovna viníka dopravní nehody, při které došlo k poškození vozidla, jiné námitky uplatněny nebyly. Z nařízeného jednání soudu se žalovaná řádně omluvila, o odročení jednání žádáno nebylo. Z provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Z doložené objednávky k zakázce č. [anonymizováno] patrno, že žalovaná dne 16. 9. 2020 objednala u žalobkyně provedení opravy vozidla [registrační značka] po nezaviněné dopravní nehodě, kdy cena byla stanovena odhadem na částku 85 000 Kč. Fakturou [číslo] pak žalobkyně žalované vyúčtovala cenu opravy uvedeného vozu částkou 77 187,84 Kč se splatností dne 19. 10. 2020. Dlužno doplnit, že žalovaná, která v řízení aktivně vystupovala, nezpochybnila ani uzavření smlouvy, ani obsah objednávky, ani rozsah provedených prací, ani vyúčtovanou cenu díla. Upomínkou ze dne 12. 4. 2022 pak lze mít za prokázané předžalobní upomínání žalované. V dané věci měl soud z provedených listinných důkazů při absenci jakýchkoliv námitek žalované (nad rámec námitky nedostatku pasivní věcné legitimace) za prokázané, že žalobkyně provedla na základě platně uzavřené smlouvy o dílo se žalovanou ve smyslu ustanovení § 2586 odst. 1 občanského zákoníku opravu vozidla [registrační značka], a to za cenu určenou odhadem (§ 2586 odst. 2 občanského zákoníku), která byla splatná po provedení díla (§ 2610 odst. 1 občanského zákoníku), k němuž došlo dne 5. 10. 2020, jak to odpovídá zcela standardnímu průběhu smluvních jednání v této oblasti, kdy ani žalovaná v tomto směru ničeho nenamítala. Účtovaná cena pak nepřekročila cenu odhadovanou. Povinnost tvrdit a prokazovat zaplacení takto vzniklé pohledávky, případně jiné skutečnosti oslabující či vyvracející uplatněný nárok tížila v řízení žalovanou, které se však dovolávala pouze toho, že povinnost plnit v takovém případě (oprava vozidla po nezaviněné dopravní nehodě) má pojišťovna viníka nehody. K tomu lze uvést pouze tolik, že v praxi sice může poměrně často docházet ke způsobu splnění závazku ze smlouvy o dílo plněním třetí osoby (tj. pojišťovny, ať již pojišťovny viníka či pojišťovny samotného poškozeného), to však nic nemění na tom, že při sjednání smlouvy o dílo jde o vlastní závazek žalované, která je z takového závazku sama zavázána. Pokud pak v souvislosti s protiprávním jednáním jiné osoby vynaložila náklady na opravu své věci, může jí pochopitelně pravidelně vzniknout právo na jejich náhradu (nikoliv ovšem nutně vždy), a to primárně vůči samotnému škůdci (zjednodušeně„ viník“ dopravní nehody), případně též proti některé z pojišťoven (vždy záleží na konkrétních pojistných vztazích, které jednotlivé osoby založily, a také na obsahu těchto vztahů, př. odvisí od obsahu smluvních ujednání, v jakém rozsahu je vůbec pojišťovna povinna plnit, přičemž jde primárně o povinnost ve vztahu k osobám, jejichž riziko bylo pojištěno, proto se každá nabídka pojištění liší cenou pojistného, neboť každá pojišťovna pojišťuje jiný rozsah rizik, za jiných podmínek apod.). Z jakého důvodu v daném případě (kterákoliv) pojišťovna (prozatím) žalované (ať již přímo či právě nepřímo zapravením závazků žalované vůči zhotoviteli díla) neplnila (byť podle žalobkyně se tak stalo právě z důvodů na straně žalované), je z hlediska řešení dané věci vcelku lhostejné, neboť předmětem řízení je vlastní závazek žalované vůči zhotoviteli díla (právě žalovaná si provedení opravy vozidla sjednala, nikdo jiný), který jej provedl a má tedy právo na zaplacení ceny díla. Z vyložených důvodů tak soud žalobě v základu nároku zcela vyhověl, vč. úroku z prodlení ode dne následujícího po splatnosti faktury ve výši odpovídající ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož ovšem z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalovaná při uzavírání smlouvy vystupovala v pozici podnikatele, neshledal soud důvodným uplatněný nárok na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (§ 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), tedy v tomto rozsahu žalobu zamítl. Žalobkyně byla v řízení neúspěšnou toliko v poměrně nepatrné části předmětu řízení, proto jí podle ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu vůči žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v plném rozsahu. Jedná se o náklady, které žalobkyně musela vynaložit v důsledku toho, že žalovaná odmítla plnit dobrovolně a žalobkyně musela svůj nárok uplatnit soudně. Soud tak žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu v celkové výši 26 674,53 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 088 Kč, odměny zástupce žalobkyně za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, vyjádření, účast na jednání) ve výši 16 880 Kč podle ustanovení § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), paušální náhrady hotových výdajů ve výši 1 200 Kč za 4 úkony právní služby dle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu, náhrady za promeškaný čas na cestě k jednání soudu v rozsahu 4 půlhodin ve výši 400 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, náhrady cestovného k jednání soudu ve výši 1 013 Kč (při počtu ujetých 90 km, průměrné spotřebě 14,7 l [číslo] km a ceně benzinu a amortizaci dle vyhlášky č. 467/2022 Sb.), dále náhrady DPH ve výši 4 093,53 (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu). Uvedené náklady v celkové výši 26 674,53 Kč je žalovaná povinna uhradit k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu).