15 C 125/2022-24 — Okresní soud v Chebu

Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 7. února 2022, se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 12 040 Kč, představující jednak nevrácený úvěr 10 000 Kč a nezaplacený poplatek 2 040 Kč za poskytnutí úvěru. Podle žalobkyně uzavřela žalovaná dne [datum] [anonymizováno] se [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO], (dále jen„ úvěrující“) smlouvu o úvěru. Úvěrující měla poskytnout žalované úvěr převedením z jejího bankovního účtu na bankovní účet žalované s tím, že úvěr měl být splacen do [datum] [anonymizováno], což žalovaná nesplnila. Žalobkyně měla nabýt žalované pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s úvěrující dne [datum]. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by tento nárok blíže odůvodnila. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a stejně jako žalobkyně a její zástupce se nedostavila k jednání před soudem nařízenému na den 18. ledna tr., když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. Soud nemohl žalobě vyhovět pro nedostatek zjištění ve vztahu k aktivní věcné legitimaci žalobkyně. Žalobkyně tvrdila, že smlouva, z níž žalované nároky dovozuje, byla uzavřena (zřejmě ještě předtím sjednána) s postupitelkou žalovaných pohledávek. Ohledně skutkových tvrzení, přesněji právních hodnocení žalobkyně o uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, však žalobkyně neoznačila žádné důkazy. Soud proto v tomto směru nemohl učinit žádná skutková zjištění, neboť žalovaná neoznačila žádná z žalobních tvrzení za nesporná. Vzhledem k tomuto procesnímu stavu soudu nezbylo, než výrokem I. žalobu na plnění povinností žalovaného, sjednaných s jinou osobou, než s žalobkyní, zamítnout pro neunesení důkazního břemene, tížícího žalobkyni podle § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). S ohledem na akcesoritu úrokového příslušenství (jež mělo být také předmětem postoupení) k žalované jistině, byla stejným výrokem zamítnuta také žaloba na placení úroku z prodlení. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, jak uzavřel také Ústavní soud České republiky například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search.), když jiné poučení soud advokátně zastoupené účastnici zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ). Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2018, čj. 11 Co 137/2018–152, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 254/2015, nebo v usnesení ze dne 29. září 2021, čj. 11 Co 143/2021–40, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 39/2020, podle nichž by se měl nalézací soud vypořádat v podstatě s jakýmikoli žádostmi žalobce o odročení jednání pro případ jakékoli možnosti jeho procesního neúspěchu tak, aby rozhodnutí nebylo pro žalobce překvapivé, nalézací soud doplňuje, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazního návrhu před jednáním, resp. k poskytnutí lhůty k těmto úkonům po jednání v případě, že by soud nemohl žalobě v plném rozsahu vyhovět (viz se stejným závěrem rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. dubna 2022, čj. 25 Co 57/2022-52, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 4/2021). Z ustanovení § 118a OSŘ je navíc zřejmé, že předmětné poučení a výzvy soud činí zásadně při jednání, nikoli před ním, či po něm (viz také výše odkazované usnesení Ústavního soudu a z mnoha např. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2019, čj. 25 Co 297/2019– 45, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 59/2019, nebo rozsudek téhož odvolacího soudu ze dne 3. února 2016, čj. 25 Co 369/2015–57, ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 115/2014). Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla žádnou významnou skutečnost, pro kterou by bylo možné výjimečně prodloužit zákonem stanovenou lhůtu pro uplatnění tvrzení a navrhování důkazů v § 118b odst. 1 OSŘ, nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení procesní situace žalobkyně. Ohledně koncentrace pro uplatnění tvrzení a označení důkazů a poučovací povinnosti soudu vycházel nalézací soud také ze závěrů obsažených v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, a ze dne 15. května 2019, čj. 32 Cdo 2693/2017-106. Z toho, že žalobkyně v žalobním návrhu souhlasila s tím, aby o žalobě bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání, nebo z toho, že soud v jiném složení jejímu návrhu původně vyhověl rozkazním rozhodnutím, nelze dovozovat jakékoli legitimní očekávání, procesně příznivého výsledku řízení (viz obdobně odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. prosince 2013, č. j. 25 Co 598/2013–87, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 115 EC 564/2011). Žalobkyně jistě věděla podle výsledku jiných řízení, která se o jejích žalobách na vrácení úvěrů vedla před zdejším soudem (například pod sp. zn. 10 C 74/2022, 11 C 43/2022, 15 C 393/2021 a v řadě dalších), jakými nedostatky její žalobní návrh obecně trpěl a jak řízení v takovém případě může dopadnout. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. Protože zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na náhradu procesních nákladů žádné z účastnic.