15 C 154/2023-25 — Okresní soud v Chebu

Řízení, jehož předmětem byl rozvod manželství účastníků, bylo zahájeno návrhem, doručeným soudu dne 13. června tr. V daném případě jde o řízení s cizím prvkem, neboť navrhovatelé – účastníci jsou státními občany Ukrajiny. S ohledem na to, že oba navrhovatelé – manželé mají bydliště na území České republiky, vyplývá mezinárodní pravomoc zdejšího soudu k projednání návrhu z čl. 30 odst. 3 věta poslední mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, podepsané dne 28. května 2001 byla v Kyjevě a vyhlášené ve sbírce zákonů pod č. 123/2002. Soud dospěl k tomuto skutkovému zjištění: Prohlášení o manželství bylo učiněno před příslušným správním orgánem dne [datum]. Společné bydlení účastníků zaniklo v roce [rok] po odstěhování navrhovatelky. Oba účastníci vylučovali obnovu manželského soužití. Soud nezjistil, že by účastníci byli rodiči dosud nezletilého společného dítěte. Rozhodným právem pro posouzení věci je v souladu s čl. 30 odst. 3 větou poslední uvedené mezinárodní smlouvy právo Ukrajiny, neboť oba manželé jsou jejím státními občany. Právní (hmotněprávní) úprava je zakotvena v zákoně o rodině č. 2947-III ze dne 10. ledna 2002 (dále jen„ UZR“). Pravomoc rozhodnout o rozvodu manželství na základě společného návrhu manželů, kteří nemají dítě, je v čl. 106 UZR svěřena státnímu občanskému matričnímu úřadu. Protože postup, v němž je o rozvodu rozhodováno se podle § 8 odst.1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, řídí právním řádem procesního soudu a protože procesní právo České republiky nedává správním orgánům pravomoc rozhodovat o rozvodu manželství, je nezbytné, aby o návrhu v této věci rozhodl soud, nikoli matriční úřad. Tento závěr také odpovídá logice právní úpravy ukrajinského zákona o rodině, podle nějž je soudu svěřeno rozhodování o rozvodu manželství na základě společného návrhu manželů pokud mají děti v čl. 109 UZR, anebo pokud je návrh podáván je jedním z nich v čl. 110 UZR. Argumentem od menšího k většímu je tedy zřejmé, že pokud soud rozhodne o rozvodu namísto matričního úřadu i v případech, kdy manželé děti nemají a společně rozvod navrhují, nejsou porušeny principy uvedeného zákona. Opačný přístup by v podstatě znamenal, že navrhovatelé by byli nuceni úmyslně ztížit právní podmínky rozvodu tak, aby se jej mohli domoci na území České republiky například tím, že návrh by podával jen jeden z nich a druhý by se mu formálně bránil. Takový výklad je ovšem absurdní, a proto nepřípustný. Podmínky rozvodu ke společnému návrhu bezdětných manželů stanovené v čl. 106 UZR se uplatní i v řízení před soudem. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že pokud do jednoho měsíce od podání návrhu nebyl návrh vzat zpět, je jen bez dalšího sepsán matriční záznam o rozvodu manželství. V daném případě nebyl návrh vzat zpět v zákonem stanovené lhůtě, a protože soud nemá pravomoc sepsat matriční záznam, rozhodl o rozvodu manželství rozsudkem v souladu s § 152 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) ve spojení s § 3 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen„ ZŘS“) v jeho výroku I. Výrokem II. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů, neboť podle § 23 ZŘS na tuto náhradu nemá podle výsledku právo žádný z účastníků řízení ve statusových věcech manželských, když soud nezjistil žádné okolnosti případu, které by odůvodnily jiné rozhodnutí o tomto právu.