15 C 379/2022-20 — Okresní soud v Chebu

Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 9. srpna 2022, se žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 13 464,19 Kč, jakožto nevráceného úvěru. Podle žalobkyně uzavřel žalovaný dne [datum] [číslo] se společností [právnická osoba], [anonymizováno 8 slov] [číslo], [země], (dále jen„ úvěrující“) smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 43 464,19 Kč. Úvěrující poskytla úvěr ze svého účtu na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Úvěr měl být splacen do [datum] [číslo], což žalovaný nesplnil. Aktivní legitimace žalobkyně byla odůvodněna smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřené s úvěrující dne [datum] Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by tento nárok blíže odůvodnila. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně a její zástupce se nedostavil k jednání před soudem nařízenému na den 5. června tr., když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. Soud nemohl žalobě vyhovět pro nedostatek zjištění ve vztahu k aktivní věcné legitimaci žalobkyně. Žalobkyně tvrdila, že smlouva, z níž žalované nároky dovozuje, byla uzavřena (zřejmě sjednána) s postupitelkou pohledávek, která jí tyto pohledávky měla smluvně postoupit. Ohledně skutkových tvrzení o sjednání smlouvy o postoupení pohledávek, však žalobkyně neoznačila žádné důkazy. Soud proto v tomto směru nemohl učinit žádná skutková zjištění, neboť žalovaný neoznačil žádná z žalobních tvrzení za nesporná. Vzhledem k tomuto procesnímu stavu soudu nezbylo, než výrokem I. žalobu na plnění povinností žalovaného, sjednaných s jinou osobou, než s žalobkyní, zamítnout pro neunesení důkazního břemene, tížícího žalobkyni podle § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). S ohledem na akcesoritu úrokového příslušenství k žalované jistině, byla stejným výrokem ze stejného důvodu zamítnuta také žaloba na placení úroku z prodlení. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, jak uzavřel také Ústavní soud České republiky například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search.), když jiné poučení soud advokátně zastoupené účastnici zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ). K tomu nalézací soud doplňuje, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazního návrhu před jednáním, resp. k poskytnutí lhůty na jednání k těmto úkonům v případě, že by soud nemohl žalobě v plném rozsahu vyhovět (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. dubna 2022, čj. 25 Co 57/2022-52, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 4/2021, se stejným závěrem). Teprve při jednání, resp. po provedeném dokazování soud zjišťuje skutkový stav věci. Z ustanovení § 118a OSŘ je navíc zřejmé, že předmětné poučení a výzvy soud činí zásadně při jednání, nikoli před ním, či po něm (viz také výše odkazované usnesení Ústavního soudu a z mnoha např. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2019, čj. 25 Co 297/2019–45, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 59/2019, nebo rozsudek téhož odvolacího soudu ze dne 3. února 2016, čj. 25 Co 369/2015–57, ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15C 115/2014). Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla žádnou významnou skutečnost, pro kterou by bylo možné výjimečně prodloužit zákonem stanovenou lhůtu pro uplatnění tvrzení a navrhování důkazů v § 118b odst. 1 OSŘ, nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení procesní situace žalobkyně. Z toho, že žalobkyně v žalobním návrhu souhlasila s tím, aby o žalobě bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání, nebo z toho, že o žalobě nejprve rozhodl zdejší soud v jiném obsazení (již zrušeným) elektronickým platebním rozkazem, nelze dovozovat jakékoli legitimní očekávání, procesně příznivého výsledku řízení (viz obdobně odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. prosince 2013, čj. 25 Co 598/2013–87, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 115 EC 564/2011). Žalobkyně jistě věděla podle výsledku jiných řízení, která se o jejích žalobách na vrácení úvěrů vedla před zdejším soudem například pod sp. zn. 10 C 74/2022, 11 C 43/2022, 15 C 393/2021 a v řadě dalších, jakými nedostatky její žalobní návrh obecně trpěl a jak řízení v takovém případě může dopadnout. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. Protože zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na náhradu procesních nákladů žádnému z účastníků.