10 C 486/2023-17 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že dne 23. 11. 2020 uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně se společností [právnická osoba], Smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž žalovaná obdržela finanční hotovost ve výši 25 000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaná zavázala uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 21 480 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkově se tak žalovaná zavázala původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 46 480 Kč. Úvěr měl být splacen ve 14 splátkách po 3 320 Kč a to ve lhůtě do 23. 1. 2022. V důsledku prodlení žalované vzniklo původnímu věřiteli právo na smluvní pokutu. Žalobkyně požaduje částku skládající se z jistiny 16 930,67 Kč, z úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 1 100,73 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru 8 059,48 Kč, z úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru případu ve výši 1 528,48 Kč, z úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v bydlišti ve výši 2 960,63 Kč, smluvní pokuty ve výši 14 000 Kč, z kapitalizovaného úroku ve výši 3 947,01 Kč, z kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 451 Kč. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovanou následně postoupena na žalobkyni, a to na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 4. 2023 a to s účinností ke dni 28. 4. 2023. 2. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila. 3. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání. 4. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že před podpisem smlouvy vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 25 000 Kč. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] dne 23. 11. 2020 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. 5. Za vadná považuje soud ujednání o výši úhrady za poskytnutí úvěru v částce 12 250 Kč (ve výši 49 % poskytnutého úvěru), úhrady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 323 Kč a úhrady za inkaso splátek v hotovosti v místě bydliště v částce 4 500 Kč, neboť žalovaná se smlouvou se splatností v trvání 14 měsíců zavázala společně s úrokem na poskytnutou jistinu ve výši 25 000 Kč zaplatit celkem částku 46 480 Kč, tedy jistinu navýšenou o téměř 86 %. Mimo to byla ve smlouvě sjednána sankce v podobě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení. Ve smlouvě bylo dále sjednáno zpoplatnění zaslaných upomínek částkou 750 Kč za každou z nich, sestávající se z nákladů spojených se zasláním upomínky ve výši 250 Kč a smluvní pokuty ve výši 500 Kč. Oznámení o zesplatnění pak bylo zpoplatněno částku 1 500 Kč. Zatímco na první straně smlouvy byl sjednán pevný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 2 407 Kč, na druhé straně smlouvy je uvedeno, že úroková sazba u úvěru se splatností 14 měsíců činí 15 % ročně, RPSN pak 272,44 %, přičemž žalobkyně se podanou žalobou domáhá nejen zaplacení dosud neuhrazené části pevného úroku, ale i dále plynoucího úroku ve výši 15 % ročně. V projednávané věci byl sice sjednán úrok ve výši 15 % ročně, nicméně spolu s poplatky se jedná o úrok mnohonásobně převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až 5 let v této době. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V době sjednání úvěrové smlouvy obvyklé výše spotřebitelského úroku činily cca 7,76 % ročně a nikoliv výše uvedených více než 80 % ročně. Tedy výše úroků uvedená ve smlouvě převyšovala více jak 10 x obvyklou výši úroků. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaná akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaná stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud po zhodnocení všech výše uvedených okolností, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. 6. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodné obohacení představující vyplacenou částku ve výši 25 000 Kč, z níž byla odečtena částka 15 900 Kč, již žalovaná žalobkyni uhradila, tj. částka 9 100 Kč. Výrokem I. tak soud žalobě co do částky 9 100 Kč vyhověl, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., respektive žalobkyně tyto požadovala v nižší výši než zákonem uvedené. 7. Soud dále podotýká, že žalobkyně opakovaně nerespektuje ustanovení § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v němž je uvedeno, že u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. I z tohoto důvodu by musela být žaloba částečně zamítnuta co nad rámec požadovaných úroků. 8. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v úrocích, smluvní pokutě a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. 9. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že větší poměr úspěchu byl na straně žalované, avšak na její straně dle názoru soudu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků toto právo nenáleží.