11 C 280/2023-94 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že mezi účastníky došlo dne , datum, k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru „Iplatba“ č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky do výše úvěrového limitu 20 tis. Kč a při splnění dalších podmínek do výše 150 tis. Kč a žalovaný se zavázal za jejich poskytnutí zaplatit úrok ve výši 24 % ročně (resp. 28 % ročně od 15. 1. 2020) a čerpané prostředky hradit splátkami ve výši 4 % čerpaného úvěru měsíčně. Dále se žalovaný zavázal hradit pojištění ztráty schopnosti splácet ve výši 0,65 % výše aktuálního dluhu. Žalovaný sjednaný úvěrový limit prostřednictvím převodu na účet žalovaného č. , č. účtu, , kdy takto vyčerpal prostředky v celkové výši 193 637,57 Kč a uhradil 121 923,62 Kč. Z důvodu opakovaného prodlení žalovaného pak žalobkyně dopisem ze dne 4. 1. 2021 od úvěrové smlouvy odstoupila. Žalobkyně se v řízení domáhala úhrady dlužné jistiny úvěru ve výši 99 951,28 Kč, dlužných splátek pojištění za období od 22. 7. 2020 do 31. 12. 2020 ve výši 4 239,58 Kč, dlužných poplatků v souhrnné výši 2 500 Kč (sestávající z nákladů na 1. a 2. upomínku ze dne 1. 9. 2020 a ze dne 1. 10. 2020 ve výši 1 000 Kč a dále z poplatku za ukončení úvěrové smlouvy z důvodu prodlení žalovaného ve výši 1 500 Kč), dlužných úroků kapitalizovaných za dobu od 15. 7. 2020 do , datum, ve výši 8 681,21 Kč a také úhrady zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 18. 1. 2021 do zaplacení.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila.3. Po provedeném dokazování soud nemohl dospět k závěru o důvodnosti podané žaloby, neboť žalobkyně vůbec neprokázala samotné čerpání úvěru ze strany žalovaného, tedy nebyl prokázán nejzákladnější předpoklad úspěšnosti jakékoliv žaloby z úvěrového vztahu (srov. př. Drápal, Bureš a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář, 1. vydání 2009, , právnická osoba, . Beck, s. 862). Po několika upřesněních žaloby, kdy byl z nejasného důvodu do skutkových tvrzení zahrnován jiný úvěrový vztah (úvěr na nákup zboží u obchodníka), který zanikl splněním a nebyl předmětem řízení, bylo zřejmé, že celá úvěrová suma revolvingového úvěru, který naopak předmětem řízení byl, byla načerpána na účet č. , č. účtu, , tedy podle žalobkyně na účet žalovaného uvedený v úvěrové smlouvě (viz podání žalobkyně ze dne 23. 10. 2023 a další doplňující podání žalobkyně ze dne 17. 1. 2024, ve kterém je zachycen rozpis jednotlivých čerpání, podle kterých tato čerpání byla učiněna v celé souhrnné výši 174 647,57 Kč na uvedený účet). V úvěrové smlouvě č. , hodnota, , které se žalobkyně dovolává, však žádný účet č. , č. účtu, jako účet žalovaného uveden není, neboť tam uvedený účet je označen číslem , hodnota, . V řízení tak nejenže žalobkyně neprokázala plnění ve prospěch účtu žalovaného uvedeného v úvěrové smlouvě, jak tvrdila, nýbrž výpisem z účtu žalobkyně ve spojení s úvěrovou smlouvou bylo spolehlivě prokázáno, že žalobkyně plnila na jiný účet, než žalovaný uvedl. Kdo je pak majitelem účtu, tel. číslo, /0600 a zda se prostředky v důsledku dostaly do dispozice žalovaného, není soudu známo a není úkolem soudu, aby tyto skutečnosti z vlastní inciativy (tj. vyšetřovacím postupem) objasňoval. Pokud nebylo prokázáno plnění ve prospěch žalovaným uvedeného účtu, nelze mít vůbec za prokázané čerpání úvěru, a tedy ani nároky odvozené. Za takových okolností pak postrádá smyslu zabývat se zde nadbytečně dalšími provedenými důkazy. Soud tedy musel žalobu zcela zamítnout, přičemž nastalá koncentrace řízení straně žalující beztak brání v uvádění rozhodných skutečností doposud neuvedených a důkazních návrhů doposud neučiněných. Ničeho nelze dovozovat ani z tvrzených částečných plnění žalovaného, neboť i tato zůstala v rovině pouhých tvrzení, přičemž s výjimkou původní úvěrové smlouvy nebyl žalobkyní navržen žádný důkaz (nelze činit skutkové závěry z tvrzení, která sama teprve vyžadují prokázání), který by svědčil o vlastním projevu vůle žalovaného či alespoň o tom, že by žalovaný vůbec o samotnou žalobkyní vyhotovených listinách vůbec věděl.4. Soudu tak nezbylo než podanou žalobu zcela zamítnout, aniž by se zabýval dalšími nedostatky uplatněných nároků. Žalobkyně se přitom o své vůli nedostavila k jednání soudu, k němuž byla řádně a včas předvolána, čímž se připravila o poučení soudu dle ustanovení § 118a občanského soudního řádu, která se dle zákonné úpravy, stanoviska doktríny i judikatury vrcholných soudů poskytují právě při jednání, v návaznosti na vyjádření stran a výsledky tam provedeného dokazování. Ostatně žalobkyně je odborně právně zastoupena a muselo jít tedy být zřejmé, že pokud by uplatněná tvrzení v plné míře odůvodňovala uplatněný nárok a tato tvrzení měla úplnou oporu v navržených důkazech, pak by soud žalobě vyhověl bez nařízení jednání, protože jednání se nařizuje právě z toho důvodu, aby soud mohl poučit stranu o tom, že neunáší procesní břemena. Soud však nemá prostředky k tomu, aby kteroukoliv ze stran k účasti na jednání přinutil a je povinen rozhodovat při jediném jednání. Závěrem soud považuje za vhodné zdůraznit, že samotné vydání platebního rozkazu nezakládá jakýkoliv nárok, ale ani byť jen důvod k domněnce o tom, že podané žalobě by v dalším průběhu řízení (při zrušení platebního rozkazu) mohlo či mělo být vyhověno, neboť rozkazní řízení představuje formu řízení formálního a zkráceného, kdy předpoklady vydání platebního rozkazu se od předpokladů vydání rozsudku v řadě ohledů diametrálně liší (př. pro řízení o vydání platebního rozkazu jsou přiložené důkazy zcela nerozhodné a soud jej za splnění zákonných předpokladů vydat musí, a to i za situace, že by žaloba nebyla důkazně podložena vůbec). V rozporu s právním úpravou je pak představa, že by soud měl či mohl být jakýmkoliv způsobem vázán předcházejícím rozhodnutím vyššího soudního úředníka (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 05.01.2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15). Navíc rozhodnutím o nařízení jednání soud dává stranám na srozuměnou, že věc není způsobilá k projednání v písemném styku stran se soudem a nezbytně vyžaduje ústní jednání za účasti stran, kde bude provedeno dokazování a kde soud poskytne zákonná poučení (§ 118a občanského soudního řádu), neboť s nejvyšší mírou pravděpodobnosti bude rozhodováno na základě břemen. Povolání účastníků k jednání pak znamená, že věc nelze dle názoru soudu rozhodnout pouze na základě písemných podání stran a pro případ absence některé ze stran na jednání soud tuto stranu upozorňuje na možnost eventuálních nepříznivých následků spojených s touto neúčastí. V této souvislosti je třeba dále zdůraznit, že možnost rozhodnutí bez jednání představuje průlom do ústavní (čl. 96 Ústavy ČR) a současně základní procesní zásady ústnosti jednání, tedy ústavní a procesní pořádek zásadně vyžadují ústní projednání každé věci v bezprostředním kontaktu stran se soudem, přičemž dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR platí, že veškerá svá poučení soud poskytuje zásadně při nařízeném jednání (srov. př. sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, ). Při nařízeném jednání soud prvého stupně ve věci provedl veškerá řádně a včas navržené důkazní prostředky (§ 213 občanského soudního řádu). Ustanovení § 13 občanského zákoníku, kterým se nově s oblibou a prakticky vždy nemístně argumentuje, týká se výlučně právní kvalifikace, nikoliv snad hodnocení důkazů v konkrétním případě, které je z povahy věci vždy jedinečné s ohledem na jeho konkrétní okolnosti. Absence námitek a faktická neúčast žalovaného v řízení nemění nic na důkazním břemeni žalobkyně (žalovaný nic neuznal, naopak je třeba předpokládat, že pokud se neúčastní, pak sporuje, byť jen negací, nikoliv uplatněním skutečností právo vylučujících), tedy povinnosti prokázat veškeré skutečnosti zakládající uplatněné nároky v rozsahu vylučující rozumné pochybnosti o tom, že skutkový stav se odehrál způsobem v žalobě tvrzeným a veškeré jiné rozumně myslitelné varianty jsou vyloučeny. Pokud by žalobkyně nemusela prokazovat, že její právní předchůdkyně dočasně přenechala žalovanému peněžních prostředky, v čemž tkví samotná podstata vztahu z úvěru (v dané věci by to znamenalo, že pokud by žalovanému nebyly peněžní prostředky posléze na jeho účet převedeny, ukládala by se mu povinnost vystoupit s touto námitkou aktivně v soudním řízení, jinak by byl povinen k jejich zaplacení, ačkoliv je nikdy neobdržel), pak je otázkou, proč by měla být nucena prokazovat jiné skutečnosti v žalobě uvedené a nestačilo by pouze její prohlášení v samotné žalobě.5. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého by měl právo na náhradu nákladů řízení plně úspěšný žalovaný, nicméně na straně žalovaného soud žádné náklady řízení neshledal.