20 C 36/2024-24 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobou podanou dne 12. 2. 2024 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 33 638,32 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 12. 2. 2024 do zaplacení s tím, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 31. 8. 2017 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalované poskytnut úvěr výši 110 000 Kč, vyplacený na účet dle označení žalované, vzhledem k tomu, že žalovaná řádně neplnila závazky vyplývající ze smlouvy, zejména závazek řádně poskytnutý úvěr splácet, došlo k zesplatnění úvěru v souladu s čl. 6.3 smlouvy, podle kterého pokud se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem k zesplatnění celého úvěru, čímž také vzniká nová jistina úvěru, sestávající se z nesplacené jistiny úvěru a veškerých dosud nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, zde jistina ve výši 196 676 Kč, žalobkyně oznámila zesplatnění úvěru žalované oznámením ze dne 12. 10. 2020, dle bodu 6.5. smlouvy se pro případ prodlení s nezaplacením takto vzniklé nové jistiny úvěru žalovaná zavázala uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení, přičemž žalobkyně se se žalovanou dle čl. 6.10. smlouvy dohodly, že souhrn výše všech ze strany žalobkyně uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše poskytnuté finanční částky, nejvýše však 200 000 Kč. Dle dalších žalobních tvrzení vzhledem k tomu, že žalovaná své závazky i přes výzvy žalobkyně nikterak neplnila, na základě předchozí žaloby žalobkyně rozhodl Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, č. j. 15 C 157/2021-94, ve spojení s usnesením ze dne 10. 3. 2022, č. j. 15 C 157/2021-100, tak, že zavázal žalovanou k úhradě částek 1 497 Kč a 19 864,68 Kč, představující smluvní pokuty dle čl. 6.1.a 6.5. smlouvy, kdy částka 19 864,68 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 196 676 Kč, a to za období prodlení žalované s úhradou této nové jistiny úvěru do 3. 5. 2021, přičemž tímto rozsudkem zdejšího soudu bylo žalobě žalobkyně právě co do smluvní pokuty v plném rozsahu vyhověno. Žalobkyně uzavřela, že prodlení žalované s úhradou nové jistiny úvěru trvalo i po zmíněném datu 3. 5. 2021, žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru i za následující období, této smluvní pokuty se žalobkyně domáhá v souladu s limity dle čl. 6.10 smlouvy a ust. § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, touto podanou žalobou z částky 140 336,60 Kč za dobu od 4. 5. 2021 do 26. 1. 2021 v kapitalizované žalované výši 33 638,32 Kč.2. Za situace, kdy žalovaná, kterou rovněž tíží povinnost tvrzení a břemeno důkazní podle § 101 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v žádném bodě nevyvracela žalobní tvrzení, může soud po provedeném dokazování předně konstatovat, že o tvrzeném skutkovém stavu tak, jak popsáno pod bodem 1. odůvodnění tohoto usnesení, nemá žádných pochybností, geneze skutkového stavu vychází krom samotné smlouvy a cit. rozhodnutí zdejšího soudu též z oznámení o zesplatnění )věru ze dne 12. 10. 2020 a z předžalobní upomínky ze dne 26. 1. 2024. Lze doplnit, že výše cit. rozhodnutími ve věci vedené pod sp. zn. 15 C 157/2021 bylo, po částečném zpětvzetí žaloby a částečném zastavení řízení, žalobě ve zbývající části vyhověno rozsudkem pro zmeškání, v případě žalované smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně se tak stalo za období do 3. 5. 2021, jak i zřejmé z podané žaloby. Toto předchozí rozhodnutí proto nevytváří ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. překážku věci rozhodnuté, současně však platí, že tímto rozhodnutím není soud rozhodující o této další věci vázán (viz § 135 o. s. ř.). K obsahu provedeného dokazování tak může soud dále konstatovat následující.3. Z obsahu smlouvy o úvěru ze dne 31. 8. 2017, vedené pod VS , var. symbol, , vyplývá, že v rámci úvěru poskytnutou částku 110 000 Kč se žalovaná zavázala splatit spolu s úroky v pravidelných 18 měsíčních splátkách ve výši 10 982 Kč, celkem měla žalobkyni uhradit částku 197 676 Kč. Samotné úroky jsou ve smlouvě uvedeny v rámci tzv. efektivní úrokové míře v rozsahu 126,71 % ročně, shodně s tímto vychází vyčíslení roční procentní sazby nákladů (RPSN) úvěru, rovněž ve smlouvě uvedené, smluvní pokuta tak, jak popsala žalobkyně v rámci žalobních tvrzení, má oporu v čl. 6.5 uzavřené smlouvy. Vyjde-li soud ze zjištění, že jistinu ve výši 110 000 Kč měla žalovaná splatit spolu s úroky v celkové výši 87 676 Kč v rámci 18 měsíčních splátek, tedy za 1,5 roku, činí úroková sazba, počítaná standardním a pro spotřebitele srozumitelným způsobem, 53 % ročně.4. Právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou by bylo namístě posoudit jako právní vztah vzniklý na základě uzavřené smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vycházeje z obsahu této smlouvy, určující vzájemná práva a povinnosti stran smlouvy (žalobkyně jako úvěrujícího a žalované jako úvěrovaného), pak z těchto ustanovení by rovněž vycházela povinnost žalované vrátit poskytnuté finanční prostředky spolu s příslušenstvím pohledávky včetně úroků, smluvní pokuty apod. Znovu lze, tím spíše ve vztahu k žalobkyni zopakovat to, co jí bylo zdůrazněno v jiných věcech, totiž že nelze odhlédnout od skutečnosti, že v případě uzavřené smlouvy se jedná o typickou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 1810 a násl. o. z., konkrétně o smlouvu o finanční službě podle § 1841 a násl. o. z., přičemž podle § 1813 o. z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, to neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Nadepsaný soud může poukázat na závěry vyslovené kupř. v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2018, č.j. 64 Co 1/2018-70, jako soudu v této další věci odvolacího, které řešilo věc obdobnou, kdy se žalovaná osoba zavázala k placení úroků dokonce ve výši 84,9 % ročně, odvolací soud i zde zaujal stanovisko, že takto dohodnutá výše úroků je nepřiměřeně vysoká, odkázal i na rozhodnutí Nejvyšší soudu ve věci sp. zn. 33 Odo 236/2005, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěru nemusí být nepřiměřené ani úroky, jež jsou dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných ČNB na jejích webových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úrokové sazby u úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až 5 let v roce 2016 činila 9,74 % ročně a měla nadále sestupnou tendenci, jak vyplývá i ze zprávy Ministerstva financí ČR o vývoji finančního trhu v roce 2017, kdy činila 9,42 % ročně. Tuto sazbu úroky sjednané mezi žalobkyní a žalovanou převyšují více než pětkrát. Byla-li popsaná smlouva uzavřena se žalovanou jako spotřebitelem, jíž takto vznikl závazek k úhradě významně vysokého úroku, nelze odhlédnout od zjevného faktu, totiž že smlouva byla uzavřena adhézním způsobem, žalovaná zjevně toliko akceptovala formulářovou nabídku smlouvy, vypracovanou žalobkyní, aniž by obsah takové smlouvy mohla reálně ovlivnit. Nadepsaný soud může dále doplnit, že samotná smlouva byla vypracována v podobě menšího než obvykle co do velikosti používaného strojového písma, je hůře až obtížně vnímatelná, zejména pak v případě části B) smlouvy. Je zřejmé, že v případě, že se dlužník – spotřebitel u takto koncipované smlouvy ocitne v platební neschopnosti, je během několika málo týdnů zatížen povinností uhradit takové další platby, jež podstatným a mnohdy až finančně likvidačním způsobem převyšují částku, kterou od svého věřitele obdržel. Nadepsaný soud prvého stupně, vycházeje rovněž ze závěrů Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího v jiných dalších věcech, konkrétně kupř. ve věcech vedených u jmenovaného vyššího soudu pod sp. zn. 64 Co 58/2020, 25 Co 82/2019, 25 Co 309/2018, 25 Co 321/2018 či 25 Co 27/2019, pak uzavřenou smlouvu, jako celek ve směru k žalované výrazně značně nevýhodnou, která se zjevně příčí dobrým mravům, jak předpokládá ust. § 580 o. z., hodnotí jako smlouvu neplatnou v návaznosti na ust. § 588 o. z. potud, že k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu osoby, která se má neplatnosti dovolávat, totiž zde osoby žalované. Takto má žalobkyně toliko právo na vydání toho, co sama plnila na základě smlouvy, která nebyla platná, a to z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., nemá však nárok na jakékoliv další platby včetně žalované smluvní pokuty, neboť ta nebyla v případě neplatné smlouvy platně sjednána. Soud proto žalobu zamítl.5. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., žalovaná sice byla ve věci více úspěšná, na její straně však žádných nákladů řízení nebylo shl