10 C 18/2025-95 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 27. 5. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr v původní výši 15 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 26.6. 2024. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil a dostal se do prodlení s vrácením úvěru. Žalovaný se ve Smlouvě dále zavázal k datu splatnosti uhradit žalobkyni smluvní úrok v kapitalizované výši 4 500 Kč. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka v celkové výši 19500 Kč, skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč a ze smluvního úroku ve výši 1 % denně z jistiny za dobu čerpání úvěru dle čl. 2 Smlouvy v kapitalizované výši 4 500 Kč nejpozději splatných dne 2024-06-26, to vše spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od dne následujícího po dni splatnosti úvěru. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr dne 27. 5. 2024, a to převodem z bankovního účtu žalobkyně na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, , který je totožný s bankovním účtem, z něhož byla provedena ověřovací platba ve výši 1 Kč.2. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že nerozporuje půjčenou jistinu, ale rozporuje její příslušenství, když žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného. Dále uvedl, že si nabral hodně nebankovních půjček a neuvědomil si co se může přihodit. Současně sdělil, že se s protistranou pokusí domluvit na smírném řešení. (z vyjádření žalobkyně ze dne 10. 6. 2025 vyplynulo, že se tak nestalo) Při jednání dne 20. 8. 2025 uvedl, že částku co do 15 000 Kč uznává, a že smlouvu o úvěru podepsal elektronicky.3. Žalobkyně požadovala zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím s tím, že s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. K důkazům mimo jiné navrhla, aby soudem bylo vyžádáno, zda byla v měsíci květnu 2024 provedena platba ve výši 15 000 Kč na bankovní účet č. , č. účtu, a zda je tento účet bankovním účtem žalovaného a zda měl žalovaný k tomuto účtu dispoziční oprávnění. Ze sdělení Raiffeisenbank, a. s. ze dne 20. 6. 2025 je zřejmé, že majitelem účtu byl žalovaný a že na tento účet byla dne 27. 5. 2024 připsána částka 15 000 Kč. Z provedených důkazů má soud za prokázané, že žalobkyní označená úvěrová smlouva, jež byla uzavřena mezi účastníky dne 27. 5. 2024, obsahuje ujednání o výši úroku ve výši 1 % denně, tj. 365 % ročně. Obvyklá výše úroku v měsíci květnu 2024 činila u úvěrů ro domácnost na spotřebu se splatností do 1 roku 7,64 %, jak prokazuje výpis z databáze ARAD České národní banky. Sjednaná výše úroku tak více jak 47 x převyšovala obvyklou výši úvěrů.4. Soud tak dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 27. 5. 2024 uzavřená mezi účastníky, je neplatná. Jedná se tedy v souladu s ustanovením § 580 OZ o neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, když k této neplatnosti soud v souladu s ustanovením § 588 OZ přihlédne i bez návrhu. Shora uvedená výše úroků je výše, která se naprosto vymykala výši roční procentní sazbě nákladů půjček či úvěrů, za jaké i v době realizace půjčky byly na bankovním trhu poskytovány spotřebitelské půjčky a úvěry. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že v případě takto uzavřené smlouvy se jedná o typickou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 1810 a násl. OZ, konkrétně o smlouvu o finanční službě podle § 1841 a násl. OZ, přičemž podle § 1813 OZ, má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, to neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. V souhrnu tak soud popsanou smlouvu, ve směru k žalovanému hodnotí jako smlouvu jako smlouvu výrazně nevýhodnou, smlouvu proto soud posoudil jako smlouvu, která se zjevně příčí dobrým mravům. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Nicméně, jak výše uvedeno, sjednaný úrok přesahoval obvyklou úvěrovou míru několikanásobně. Nutno dále dodat, že s ohledem na to, že se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné.5. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla by se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Nárok na bezdůvodné obohacení by činil vyplacenou částku, tj. 15 000 Kč. Žalovaný nárok ve výši 15 000 Kč však žalovaný uznal. Podle § 153a odst. 1 z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Vzhledem k tomu, že žalovaný svůj závazek výslovně uznal, co od částky 15 000 Kč, tj. do poskytnuté jistiny, a to ve věci, v níž lze uzavřít a schválit smír, rozhodl soud výrokem I. ve věci rozsudkem pro uznání. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl, a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.6. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru, jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve smluvním úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.7. Co se týče námitky žalovaného, že žalobkyně nezkoumala jeho úvěruschopnost, tato je irelevantní. Při jednání soud provedl důkazy navržené žalobkyní k posouzení úvěruschopnosti a z těchto vyplývá, že žalobkyně řádně prozkoumala úvěruschopnost žalovaného a na základě toho s tímto uzavřela smlouvu.8. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 OSŘ, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v řízení úspěšná v rozsahu představujícím 77 % předmětu řízení (výrok I.), neúspěšná v rozsahu 23 % předmětu řízení (výrok II.), přiznal soud žalobkyni právo na částečnou náhradu nákladů řízení v rozsahu 54 % (po odpočtu procentního neúspěchu od úspěchu). Náklady řízení tvoří soudní poplatek ve výši 800 Kč dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), odměna advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby,) po 400 Kč dle § 14b odst. 1 AT (posuzováno jako formulářová žaloba, když žalobkyně opakovaně podává takovéto formulářové žaloby) a 3x náhrada hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) AT. Dále žalobkyni náleží odměna za úkon vyjádření žalobkyně k odporu ze dne 9. 4. 2025, a vyjádření ze dne 10. 6. 2025, a to podle § 14b odst. 3 AT v souladu s § 7 a § 11 odst. 1 písm. d) AT ve výši 1 900 Kč, paušální náhrada hotových výdajů za 2 úkony právní služby celkem ve výši 900 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) AT ve výši 450 Kč. Advokát žalobkyně je registrován k placení daně z přidané hodnoty, soud proto žalobkyni ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ přiznal i právo na náhradu této daně ve výši 21 % z odměny advokáta a z náhrady hotových výdajů (s výjimkou soudního poplatku). Žalobkyně má nárok na 4 483 Kč, což je 54 % náhrady nákladů. Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaný dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám advokáta žalobkyně.