10 C 287/2025-17 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že dne 9. 11. 2022 uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně se společností , právnická osoba, ., Smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž žalovaná obdržela finanční hotovost ve výši 22 000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaná zavázala uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 18 894 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkově se tak žalovaná zavázala původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 40 894 Kč. Úvěr měl být splacen ve 14 splátkách po 2 921 Kč, a to ve lhůtě do 9. 1. 2024. V důsledku prodlení žalované vzniklo původnímu věřiteli právo na smluvní pokutu. Žalobkyně požaduje částku skládající se z jistiny 15 921,70 Kč, z úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 589,61 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru 6 984 Kč, z úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru případu ve výši 2 170,12 Kč, z úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v bydlišti ve výši 2 828,57 Kč, smluvní pokuty ve výši 11 000 Kč, z kapitalizovaného úroku ve výši 1 904,82 Kč, z úroku z prodlení ve výši 3 711,10 Kč. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovanou následně postoupena na žalobkyni, a to na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 a to s účinností ke dni 25. 3. 2025.2. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila.3. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“), bez nařízení jednání.4. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že před podpisem smlouvy vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 22 000 Kč. Dále má soud za prokázané, že žalovaná uhradila žalobkyni částku 12 400 Kč. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, dne 9. 11. 2022 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná.5. Za vadná považuje soud ujednání o výši úhrady za poskytnutí úvěru v částce 10 780 Kč (ve výši 49 % poskytnutého úvěru), úhrady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 038 Kč a úhrady za inkaso splátek v hotovosti v místě bydliště v částce 3 960 Kč, neboť žalovaná se smlouvou se splatností v trvání 14 měsíců zavázala společně s úrokem na poskytnutou jistinu ve výši 22 000 Kč zaplatit celkem částku 40 894 Kč, tedy jistinu navýšenou o téměř 86 %. Mimo to byla ve smlouvě sjednána sankce v podobě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení. V tomtéž článku smlouvy bylo sjednáno zpoplatnění zaslaných upomínek částkou 750 Kč za každou z nich, sestávající se z nákladů spojených se zasláním upomínky ve výši 250 Kč a smluvní pokuty ve výši 500 Kč. Oznámení o zesplatnění pak bylo zpoplatněno částku 1 500 Kč. Zatímco na první straně smlouvy byl sjednán pevný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 1 116 Kč, na druhé straně smlouvy je uvedeno, že úroková sazba u úvěru se splatností 14 měsíců činí 15 % ročně, RPSN pak 272,44 %, přičemž žalobkyně se podanou žalobou domáhá nejen zaplacení dosud neuhrazené části pevného úroku, ale i dále plynoucího úroku ve výši 15 % ročně. V projednávané věci byl sice sjednán úrok ve výši 15 % ročně, nicméně spolu s poplatky se jedná o úrok mnohonásobně převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až 5 let v této době. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V době sjednání úvěrové smlouvy obvyklé výše spotřebitelského úroku činily cca 10,12 % ročně, a nikoliv výše uvedených více než 86 % ročně. Tedy výše úroků uvedená ve smlouvě převyšovala téměř 8,5 x obvyklou výši úroků. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaná stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud po zhodnocení všech výše uvedených okolností, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí, a tedy jednáním neplatným.6. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodné obohacení představující vyplacenou částku ve výši 22 000 Kč, z níž byla odečtena částka 12 400 Kč, již žalovaná žalobkyni uhradila, tj. částka 9 600 Kč. Výrokem I. tak soud žalobě co do částky 9 600 Kč vyhověl, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl, a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., respektive žalobkyně tyto požadovala v nižší výši než zákonem uvedené.7. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v úrocích, smluvní pokutě a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož, by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.8. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že větší poměr úspěchu byl na straně žalované, avšak na její straně dle názoru soudu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků toto právo nenáleží.