12 C 125/2025-61 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po opravě žalobních tvrzení podáním ze dne 10. 9. 2025 po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná uzavřela se společností , právnická osoba, . (dále též jako „věřitel“) smlouvu o úvěru, na základě níž byl žalované poskytnut dne , datum, úvěr ve výši 11 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 619,52 Kč a úroku ve výši 325,48 Kč nejpozději do 21. 12. 2023, což dosud neučinila. Pohledávka věřitele ze shora uvedené smlouvy za žalovanou byla postoupena žalobkyni, která se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení dlužné jistiny ve výši 11 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 619,52 Kč, smluvního úroku ve výši 325,48 Kč a úroku z prodlení z částky 15 945 Kč od , datum, do zaplacení.2. Opatrovník žalované namítl nedostatek aktivní legitimace žalobkyně v řízení, když žalobkyně neprokázala, že jí byla pohledávka za žalovanou ze shora uvedené smlouvy o úvěru postoupena. Dále namítl nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalované věřitelem, kdy z tohoto důvodu je smlouva o úvěru neplatná. Výše sjednaného poplatku ve smlouvě o úvěru je taktéž nepřiměřená poskytnuté výši úvěru.3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda je žalobkyně ve věci aktivně legitimována. K prokázání této skutečnosti žalobkyně předložila soudu Dílčí smlouvu o postoupení pohledávek uzavřenou dne , datum, (kdy byl připojen elektronický podpis žalobkyně) mezi věřitelem jakožto postupitelem a žalobkyní jakožto postupníkem. Z obsahu Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek je zřejmé, že tato doplňuje Rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek, která byla zřejmě uzavřena mezi týmiž stranami, a jejíž obsah soudu není znám, s tím, dne , datum, byla žalobkyni předána Datová páska, resp. seznam postupovaných pohledávek, kdy na základě smlouvy věřitel postupuje na žalobkyni pohledávky v počtu 287 ks v celkové hodnotě , hodnota, Kč a žalobkyně tyto pohledávky za podmínek stanovených v Rámcové smlouvě přijímá (čl. 3 Dílčí smlouvy). V čl. 4 Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek bylo sjednáno, že na všechny záležitosti neupravené v Dílčí smlouvě budou aplikována ustanovení Rámcové smlouvy. Žalobkyně soudu Rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek upravující podmínky postoupení pohledávek (tedy např. účinnost smluv o postoupení pohledávek) mezi věřitelem a žalobkyní nepředložila. Zároveň s Dílčí smlouvu o postoupení pohledávek žalobkyně soudu předložila blíže nespecifikovaný soupis údajů zahrnujících položky , název, , číslo smlouvy, jméno, příjmení, rodné číslo a částku. Pod , označení, je uvedeno číslo smlouvy , číslo, , jméno žalované, rodné číslo a částka 15 945 Kč (čl. 40-41 spisu), přičemž z této listiny není zřejmé, že by se jednalo o Datovou pásku, na níž odkazuje Dílčí smlouva o postoupení pohledávek uzavřená dne , datum, . Tato listina pak není opatřena podpisem osoby (byť např. digitálním), která by ověřila správnost či úplnost údajů v ní uvedených. Pokud se jedná o oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , v němž věřitel oznamuje žalované, že pohledávka ze shora uvedené smlouvy byla postoupena žalobkyni (čl. 54 spisu), žalobkyně neprokázala, že tato listina se dostala do dispoziční sféry žalované. Podací lístek ze dne , datum, se pak vztahuje k zásilce obsahující předžalobní výzvu zástupce žalobkyně ze dne , datum, odeslanou téhož dne. Nepřítomností na jednání soudu se přitom žalobkyně zbavila možnosti poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. o neunesení břemene důkazního stran aktivní věcné legitimace žalobkyně.4. Pro úplnost soud uvádí, že důvodná by byla i námitka opatrovníka žalované týkající se nepřiměřenosti sjednaného poplatku, kdy soud má za to, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným, neboť pokud věřitel sjednal se žalovanou povinnost hradit na poskytnutou jistinu 11 000 Kč se splatností třicet dnů poplatek ve výši 4 619,52 Kč (při překročení doby splatnosti, jehož se podanou žalobou domáhá), je třeba tento považovat taktéž za sjednaný úrok. V dané smlouvě byl tak pro dobu trvání smlouvy určen úrok v celkové výši 550 % ročně (ve výši 450 % ročně při řádném splácení), v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Je přitom nerozhodné, že se jednalo o krátkodobě poskytnutý úvěr se splatností v délce jednoho měsíce. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 550 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaná stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru.5. Důvodnou pak byla i námitka stran nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalované původním věřitelem před uzavřením smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně netvrdila, tedy ani neprokázala, že by věřitel posuzoval příjem žalované (§ 86 zákona č. 257/2016 Sb., viz rozsudek NS ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18). I z tohoto důvodu se jednalo o neplatné právní jednání ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.6. Výrokem II. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když plně procesně úspěšná byla žalovaná. Náhrada nákladů by tedy měla připadnout žalované, na jejíž straně soud jejich vznik neshledal.