12 C 247/2025-13 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 40 350 Kč s tím, že žalovaná uzavřela dne , datum, se žalobkyní smlouvu o úvěru číslo , hodnota, , na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala uhradit tuto částku včetně souhrnného poplatku ve výši 40 900 Kč, a to v týdenních splátkách po 1 515 Kč. Žalovaná dosud na dluh uhradila částku 50 550 Kč, kterou žalobkyně započetla v poměru 83,47 % na jistinu, v poměru 16,53 % na souhrnný poplatek. Zbývající dlužnou částku ve výši 40 350 Kč žalovaná dosud neuhradila.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně v řízení prokázala, že dne , datum, uzavřela s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč, který byl žalované vyplacen v hotovosti při podpisu smlouvy, přičemž žalovaná se zavázala tento splatit včetně úroku ve výši 9 900 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 15 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 16 000 Kč, tedy celkem částky 40 900 Kč, v 60 týdenních splátkách po 1 515 Kč, počínaje , datum, . Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ se jedná o právní jednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Ve smlouvě byla sjednána povinnost žalované uhradit žalobkyni na jistinu ve výši 50 000 Kč úrok ve výši 9 900 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 15 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 16 000 Kč, tedy celkem částku 90 900 Kč, to vše se splatností úvěru mírně převyšujícím jeden rok. Pokud přitom žalobkyně určuje poplatky ve výši 40 900 Kč, tedy v rozsahu cca 82 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě těchto „poplatků“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen pevný úrok v částce 9 900 Kč, avšak při součtu úroku a poplatků ve výši 40 900 Kč, se reálně jednalo o úrok ve výši cca 127,85 % ročně v době, kdy obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů činila 8,30 % ročně, jak vyplývá z údajů publikovaných Českou národní bankou. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jehož obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí, a tedy jednáním neplatným.4. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 50 000 Kč. Žalovaná dosud uhradila na závazek částku v celkové výši 50 550 Kč, tedy uhradila vyplacenou částku v plné výši. Soud tudíž žalobu jako zcela nedůvodnou výrokem I. zamítl.5. Výrokem II. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), a to podle zásady úspěchu ve věci. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v řízení plně procesně úspěšná, náleželo této právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na to, že soud na její straně nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.