12 C 267/2025-20 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou včetně jejího doplnění po žalovaném domáhala zaplacení částky specifikované v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný uzavřel dne , datum, s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o půjčce číslo , hodnota, (dále jen „smlouva“), na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému půjčku ve výši 12 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit včetně poplatku ve výši 7 680 Kč, a to v 40 týdenních splátkách po 492 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na , datum, . Žalovaný dosud uhradil na svůj závazek částku 1 319 Kč, která byla ve výši 514,73 Kč započtena na částečnou úhradu souhrnného poplatku a ve výši 804,27 Kč na částečnou úhradu jistiny. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným ze shora uvedené smlouvy byla postoupena žalobkyni, která se podanou žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny 11 195,73 Kč a příslušenství v podobě úroku z prodlení z nesplacené jistiny v zákonné výši. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě uvedené dlužné částky předžalobní upomínkou, žalovaný však dosud ničeho neuhradil.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že na základě smlouvy o půjčce číslo , hodnota, ze dne , datum, byla žalovanému poskytnuta půjčka ve výši 12 000 Kč, a to vyplacením v hotovosti při uzavření smlouvy. Soud má za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o půjčce ve smyslu ust. § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), účinného ke dni uzavření smlouvy, avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 39 ObčZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši souhrnného poplatku v částce 7 680 Kč, přestože jej žalobkyně neučinila předmětem žaloby, žalovaný se ovšem na poskytnutou jistinu půjčky ve výši 12 000 Kč zavázal uhradit celkem částku 7 680 Kč, při sjednané splatnosti závazku v délce 40 týdnů. Pokud přitom právní předchůdkyně žalobkyně určuje poplatky ve výši 7 680 Kč, tedy v rozsahu cca 64 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě těchto „poplatků“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě se pro dobu trvání smlouvy reálně jednalo o úrok cca 83 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním úkonem, který se dobrým mravům příčí.4. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 39 ObčZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 451 ObčZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 12 000 Kč ponížené o částečnou úhradu žalovaného ve výši 1 319 Kč, tedy částku 10 681 Kč. Soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 10 681 Kč z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 451 ObčZ, a to včetně úroku z prodlení v souladu s ust. § 517 odst. 2 ObčZ v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od , datum, do zaplacení, kdy byl žalovaný na základě výzvy žalobkyně k zaplacení ze dne , datum, , odeslané prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne , datum, , v níž byla žalovanému uložena povinnost plnit do , datum, , v prodlení s plněním.5. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývající části jistiny a úroku z prodlení nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, když při započtení žalobkyní požadovaného příslušenství pohledávky (kapitalizovaný úrok z prodlení v částce 22 391,46 Kč) byl v řízení převážně úspěšný žalovaný (v rozsahu cca 68 % předmětu řízení). Právo na částečnou náhradu nákladů řízení tedy vzniklo žalovanému. Vzhledem k tomu, že na straně žalovaného soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl výrokem III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.