14 C 143/2025-46 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne , datum, uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o úvěru číslo , číslo, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který byl vyplacen v hotovosti při podpisu smlouvy, přičemž žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit dle předpisu splátek včetně pevně sjednaného úroku ve výši 507 Kč, včetně ceny za plnění a služby související s poskytnutím úvěru, a to úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 4 900 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 385 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 1 800 Kč, tedy celkem částky 18 592 Kč, a to ve čtrnácti měsíčních splátkách po 1 328 Kč se sjednanou splatností poslední splátky dne , datum, . Žalovaný uhradil naposledy dne , datum, částku 1 400 Kč. Vzhledem k prodlení žalovaného vznikl žalobkyni nárok na zaplacení dlužné částky včetně sjednaného úroku ve výši 8 % ročně z dlužné jistiny od , datum, . Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně byla postoupena žalobkyni, která se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení dlužné jistiny ve výši 7 934,75 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 320,90 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 3 634 Kč, úhrady za administrativní činnost ve výši 1 088,06 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti ve výši 1 414,29 Kč, smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč, kapitalizovaného úroku z dlužné jistiny za dobu od , datum, do , datum, ve výši 492,76 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení v zákonné výši za dobu od prodlení do 1. 9. 2024 ve výši 964,49 Kč.2. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že před podpisem smlouvy vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému v hotovosti částku 10 000 Kč. Soud má dále za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne , datum, ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši úhrady za poskytnutí úvěru v částce 4 900 Kč (ve výši 49 % poskytnutého úvěru), úhrady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 385 Kč a úhrady za inkaso splátek v hotovosti v místě bydliště v částce 1 800 Kč, neboť žalovaný se smlouvou se splatností v trvání čtrnácti měsíců zavázal společně s úrokem na poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč zaplatit celkem částku 18 592 Kč, tedy jistinu navýšenou o více než 85 %. Mimo to byla ve smlouvě sjednána sankce v podobě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. V tomtéž článku smlouvy bylo sjednáno zpoplatnění zaslaných upomínek částkou 750 Kč za každou z nich, sestávající se z nákladů spojených se zasláním upomínky ve výši 250 Kč a smluvní pokuty ve výši 500 Kč. Oznámení o zesplatnění pak bylo zpoplatněno částku 1 500 Kč. Zatímco na první straně smlouvy byl sjednán pevný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 507 Kč, na druhé straně smlouvy je uvedeno, že úroková sazba u úvěru se splatností 14 měsíců činí 8 % ročně, RPSN pak 272,44 %, přičemž žalobkyně se podanou žalobou domáhá nejen zaplacení dosud neuhrazené části pevného úroku, ale i dále plynoucího úroku ve výši 8 % ročně. Pokud se jedná o úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 4 900 Kč, je třeba uvést, že obchodní praxe akceptuje zpravidla zvláštní poplatek za rezervaci finančních prostředků, nicméně jeho obvyklá výše se pohybuje mezi 1-2 % takto rezervovaných finančních prostředků. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně určuje poplatek ve výši 49 % čerpané jistiny úvěru, pak je zřejmé, že naprostá většina poplatku neslouží k úhradě nákladů za poskytnutí úvěru. V případě těchto „nákladů“ tedy nejde o nic jiného než o formu úroku z úvěru. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 8 % ročně, společně s poplatky se však reálně jednalo o úročení 115,20 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 9,50 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 115,20 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí, a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č. j. 25 Co 279/2020-47.3. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 10 000 Kč po odečtení žalovaným dosud uhrazené částky v celkové výši 4 200 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 5 800 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 OZ, a to v souladu s ust. § 1970 OZ včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 9. 2. 2025 do zaplacení, když v této době byl žalovaný prokazatelně v prodlení s úhradou na základě výzvy k plnění ze dne 24. 1. 2025, odeslané prostřednictvím provozovatele poštovních služeb téhož dne, v níž byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění do 8. 2. 2025.4. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývající jistině, úrocích, poplatcích, stejně jako smluvní pokuty s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné.5. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 OSŘ, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že převážně úspěšný byl v řízení žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.